Září v Rusku aneb vypsání cesty na Altaj a zpět (část první) Moje plánování letošního léta bylo vyvedené asi jako červencové počasí ve Střední Evropě (Slovenský kras nevyjímaje). Proto jsem vše řešil chytře na poslední chvíli - jednu srpnovou neděli jsem přijel notně znaven z Kavkazu, vybral kontokorent na účtu co to šlo a v pondělí jsem již s bratrem Jónou žadonil ruské byrokkraty na brněnském konzulátě vízum. Týden nato nám již v Letohradě maminka s tatínkem zamávali z perónu a my ujížděli rychlíkem na Wroclav, odkud jsme se přes Varšavu dopravily do litevského Kaunasu - překrásného to bývalého hl. města Litvy. Odtud pak uháníme obščim pojezdem do Rigy - další to perly Pobaltí, kde jsme se zdržely dobrých 12 hodin, abychom se vysmívali dětem jakož i učitelům, jdoucím 1. září do školy. Ještě téže noci jsme překročili hranici říše velkoruské a druhý den ráno nás Latvijas ekspresis vyplivnul do mramoru Rižského vokzalu v Moskvě. Že rychlý pohyb po Rusi v době konce prázdnin je věc nelehká jsme záhy poznali na nádraží Jaroslavském, odkud vyjíždějí vlaky na Transsibiřskou magistrálu. Obtloustlé pokladní nám prodali lístek do Novosibirsku až na noc 3. září, pročež jsme se po dva dny kochali krásou i hrůzami ruské metropole. Po obhlédnutí nejprofláklejších památek jako Kreml Krasnaja ploščaď, Vasil Blažený,...jsme se vyžívali v hledání co nejděsivějších hrůzostaveb typu Bibliteka V.I. Lenina či Lomonosova Univerzita. V noci 3. září jsme vlezli do plackartného vagonu předlouhého vlaku (23 vozů) na trase Moskva - Ulan-Ude (hl. město Burjatska u mongolských hranic) a po tři dny jsme uháněli Ruskou rovinou a Sibiří přes Jaroslav, Kirov, Perm a Omsk do Novosibirsku. Tímto se mi splnil sen z doby, kdy jsem poprvé četl Čuka a Geka - ležet ve vyhřáté postýlce, popíjet horký čaj ze samovaru a s nosem přilepeným na sklo okna sledovat ubíhající nádherně zbarvenou podzimní tajgu, dřevěné vesničky i sibiřské veletoky. Z Novosibirska jsme ještě přes noc přejeli vlakem do Bijsku - poslední to výspy Rosijskych željeznych darog a odtud již pokračovali autobusem do Gorno - Altajsku - hl. města svrchované Respubliky Altaj. Osazenstvo nádražní budovy, již řádně mongoloidních rysů bylo drsné natolik, že mne poznamenalo jistou nedůvěrou v Altajce (rozuměj Mongoly) až do konce výletu. Proto jsme se dlouho nezdržovali, nakoupili 8 chlebů a vodku a v poledne již uháníme rádobyterénním autobusem po Čujském traktu - honosně zvané asfaltce, linoucí se přes hory doly Altaje do Mongolska. Už výhledy skrz zaprášená okénka busu z několika sedel do okolní krajiny plné hor nás utvrzují, že jsme dorazili do vskutku výjimečné země. Cestou se střídají vysloveně stepní formace s barevnou horskou tajgou, listnaté suťové lesy i alpinské louky, hluboce zařízlá údolí i široké mezihorské pánve vyplněné mohutnými vrstvami úrodných kvartérních sedimentů. Zjevně i tato rozmanitost krajiny přispívá k až neskutečné biodiverzitě tohoto kraje. Dojeli jsme do vesnice Usť - Kan, přespali nad říčkou Čaryš a další den ráno znovu nasedáme do dalšího busu, tentokrát již s vidinou dosažení cílového místa našeho trmácení dopravními prostředky. Z konečné tohoto autobusu nám již zbývá posledních 60 km do Tjunguru - poslední výspy civilizace směrem ke Katuňskému hřbetu. Tuto vzdálenost jsme překonaly divou jízdou na korbě gruzaviku. Mongol za volantem - učiněný Luciper - hnal zběsile stroj v prudkých sjezdech, aby jej vzápětí nelidsky týral ve strmých stoupáních, vysoko nad průzračnými vodami mohutné řeky Katuňe. My, sedíce na pytlích obilí, jsme se zalykaly větrem a radostí. Konečně 8. září se západem Slunce stojíme s batůžky na hřbetech na jednom ze tří mostů přes Katuň, hotovi k výletu pod Beluchu, nejvyšší kopec Altaje a ostatně celé Sibiře (4506 m.n.m.). Následující týden jsme se pohybovali v rovnoběžných údolích Akkemu a Kučerly a cílem byla stejnojmenná jezera v závěrech těchto dolin, dlouhých asi 70 - 80 km. Přes onen strategický most se výletník dostane do údolí Kučerly, odkud my jsme však hned přelezli do údolí Akkemu a po dva dny jsme jím stoupali pod Beluchu. Zprvu jsme šli pěšinami mezi pastvinami a listnatými lesy, později převládla hustá horská tajga (smrk, jeřáb, bříza atd.), až jsme nakonec dospěli přes pásmo řídkých modřínových porostů do alpinskéhobezlesí. Mraky ořešníků kropenatých, tlupy veverek, tu a tam orli (všelijací, snad i supi) na obloze, medvědí stopy a podobně neunikly ani tupému laikovi Jónovi. Mnohem více ho však poznamenala dobře rostlá zmije tak metr od nohy - Jóna se hadů tuze bojí. Noci u Akkemského jezera se slovy moc popstati nedají - mrazivý vzduch, jasné nebe, bílá Belucha a okolní kopce, Měsíc zrcadlící se v temných vodách ózera a žádný lidi. Při přechodu z jedné doliny do druhé mi v sedle příroda připravila další neopakovatelný zážitek - přepeřující bělokurové na sněhovisku slabé 3 metry ode mě a o pár set metrů dál supové hnědí, rovněž na dosah ruky . Ten den jsme taky potkali švýcarský pár - jediní turisté na které jsme za celou dobu natrefili. Údolí Kučerly je lesnatější, divočejší, bludnější, možná proto jsme v něm strávili o den více než v sousední dolině. Kučerlinskoe ozero je dobře třikrát větší než Akkemskoe, utopené v horské tajze, s kamenitým pobřežím plným vyplaveného dřeva jako stvořeného k večerním ohňům. Od jezera dolů jsme se tři dny motali podél řeky až zpátky k mostu u Tjunguru a ubírali se dál podél Katuně, tu pastvinami, tu po suti, tajgou i stepí. Pokračování příště Dušan Romportl