Za ptáky do slovenských hor aneb Co Marián na Slovensku určitě ještě nezažil.

Jelikož na letošní léto nějak nezbývaly peníze ani čas, naplánovali jsme si alespoň necelotýdenní, ornitologickou dovolenou na Slovensko (tedy já a dva "úžasní" šachisté, které nebudu raději jmenovat). Cílem naší cesty byl Slovenský kras a po vzoru Mariánova putování Slovenskem jsme se těšili na ornitologické i jiné zážitky z přírody. K tomuto účelu jsem také zakoupil dva diafilmy do svého foťáku. Na poslední chvíli jsem si ještě stačil vyměnit peníze a byl jsem donucen vyřídit si i cestovní pojištění.
Vše tedy vypadalo bezvadně, kolega mě ke všemu už dlouho natěšoval posledními informacemi o výskytu orlů, strnadů viničných a jiných opeřenců ve Slovenském krasu, a že něco z toho, alespoň jeden druh, který jsme ještě nikdy naživo neviděli, musíme určitě "udělat". Byla tu však jedna zcela nepodstatná, řekl bych skoro zanedbatelná, věc - PŘEDPOVĚĎ POČASÍ!!!
Odjezd byl naplánován na sobotu 15.7., ovšem až do čtvrtku hlásili přechod tlakové níže, déšť a přeháňky. Nejraději bych to celé odložil, ale řádně naplánovaná a nahlášená dovolená oněch dvou šachistů byla proti (nebo byli proti oni?). No co, říkal jsem si, třeba na Slovensku bude líp, občasný deštík vydržíme a koncem týdne už bude slunce (v tom se, mimochodem, předpověď mýlila). Kromě spacáku, jídla na dva dny (asi půl batohu) a pasu jsem si přibalil ještě dalekohled, fotoaparát, dvě knížky na určování ptáků a rostlin, deník a spoustu dalších, jak se později ukázalo, zcela zbytečných věcí, takže můj bágl vážil aspoň metrák.
V sobotu v půl sedmé ráno jsem vyrazil na opatovské vlakové nádraží. Požaduji jízdenku z Opatova do Svitav přes Českou Třebovou, kde jsem měl nasednout na spěšňák, co v Opatově nestaví, ve Svitavách pak nabrat své dva kolegy a hlavně jízdenku na Slovensko. Podle Českých drah se však z Opatova do Svitav nedá jet přes Českou Třebovou, a tak jsem byl nucen koupit si dražší jízdenky dvě! Ze Třebové jsme vyjížděli s desetiminutovým zpožděním zapříčiněným čekáním na osobák od Pardubic. V Brně už bylo zpoždění 20 minut, naštěstí na nás rychlík do Bratislavy čekal. Jak jsme později poznali, na Slovensku jezdí sice vlaky na čas, ale nečekají, takže z Bratislavy jsme se vypravili natřískaným autobusem směr Rožňava.
Když jsem chtěl řidiči autobusu platit (za dva), řekl: "Šeststo dvacať alebo štyrysto"?. Sice jsem nechápal, ale zaplatil jsem 400,- Sk. Na lístku však bylo dvakrát z Bratislavy do Rožňavy za 7,- Sk. Nevím, jak s těmi lístky čaruje, ale asi si tak pěkně přivydělává! Naštěstí žádný revizor nepřišel a pan šofér nás ochotně vysadil necelý kilometr od kempu v Gombasku. Tam jsme zaplatili 30,- Sk za stan a 30,- Sk za osobu, našli místo v kempu mezi slovenskými Maďary (nebo maďarskými Slováky?), postavili stan a začalo pršet. To jsme ovšem ještě netušili, že po několik následujících dnů už nepřestane!
Na co tedy mohu ze Slovenského krasu vzpomínat? Snad na to, že ač na Slovensku, počuť bola najmä maďarčina, na Gombaseckou jeskyni, na divoce rostoucí jalovce a ledové, červencové rampouchy v jedné propasti (jeskyni), které jsme viděli na jediné naší túře, na průtrž mračen, která nás stihla cestou zpátky do kempu a zejména na výborného Velkopopovického kozla...
V pondělí, když jsme měli mokrou většinu oblečení, všechny boty a salónní ornitolog i spacák, sbalili jsme stan a na vlakáči přemýšleli, co dál (momentálně totiž přestalo pršet). Při tom přemýšlení jsme si nechali ujet rychlík do Bratislavy, další možnost v 0:11 hodin. Vlakem a autobusem jsme se tedy dopravili do Domici k maďarským hranicím, kde podle mapy má být kemp. Opravdu jen na mapě! Domická jaskyňa bola v pondělí zavřená, takže v celé Domici s několika málo domky nabylo jediného živáčka. Navíc zase začalo pršet a nehodlalo přestat. To už jsem vyměkl i já a jelo se domů (hlavně že pojištění jsem měl do čtvrtka!).
Autobus v 16 hodin nás zavezl do Rožňavy, kde jsme směnili naše valuty za slovenské koruny a vydali se 2,5 km na vlakové nádraží. Zakoupili jsme jízdenky na noční rychlík a tentokrát autobusem se vrátili do města na pívo a něco teplého k jídlu. Batohy jsme nechali v úschovně na nádraží, jen specialista-detailista se bál o dalekohled, a tak ho vzal s sebou. V krčmě nám bylo konečně dobře, najedli jsme se, napili, mně uschly kalhoty a nebýt půl hodiny po zavírací době a mít víc peňazí, asi bychom ještě zůstali. A opět ta štreka na vlakáč!
K nádraží zbývalo ujít sotva 500 metrů, když jistý člen naší výpravy zvolal: "Ty vole, já nemám dalekohled!" a rozběhl se zpět do města. My dva jdeme (neběžíme) za ním, a v tom kolem projede policie. Otáčí se, zastavují u nás, otvírají dveře od auta a pobízejí: "Chlapci, nastúpte si!" Naštěstí seděl na zadním sedadle náš kolega svíraje přitom v náručí svůj dalekohled, který si zapomněl v krčmě na židli. Duchapřítomná a ochotná rožňavská policie ho na požádání zavezla do města před hospodu a nás pak až na nádraží. Hoši děkujem!
Domů jsme dorazili v úterý před polednem a asi největším zážitkem po cestě byla neskrývaná radost z toho, když nám za hranicemi naskočil signál PAEGASU. Po obědě jsem se šel uklidnit na Nový rybník pohledem na orla mořského, volavku bílou, včelojeda, čápi černé ... Tak skončila moje první, více než jednodenní návštěva Slovenska. Fotku jsem neudělal jedinou. ?Milane, už se to začíná trhat!!!?

Filip Jetmar

(Filipe vzpomeň si na to,když Ti policajti řekli : "chlapci nastúptě si".Jistě víš proč !)

Milan Janoušek