V pohorách po horách a dolách Islandu

(2.díl) RYBÁCI A VÍTR

(Pokračování z autentického deníku Mariána Poláka,pojednávající převážně o jídle a o ptácích)

3.6.úterý
Probouzí mě tlak močovýho měchýře a taky hlasy ptáků.Bekasiny mekaj o sto šest,dále
zaznamenávám krkavce,lindušky luční,racky žlutonohý a kulíky zlatý (ty už poznám i po hlase, heč !).
Venku je stejná mlha jak včera večer a v "noci" zřejmě sprchlo.Balíme a pěšky přicházíme
do Grindsavíku a stopujeme na Krísuvík (sakra,všechno je tu nějak "vík",navíc se to čte asi
jinak,takže víme prdlajs kde jsme).Hned druhý den poznáváme,co to znamená odchýlit se na
stopu od hlavní silnice číslo 1: protože nic nejezdí,jdeme pěšo.
Kolem řvou vodouši rudonozí a hlavně desítky rybáků dlouhoocasých.V těsné blízkosti silnice
mají svá hnízda,která velice energicky hájí.Útok na mou hlavu je natolik silný,že několik mých
pokusů nalézt snůšku,končí zbabělým útěkem do bezpečí cesty.Ta se mezitím změnila v docela
obyčejnou prašnou úvozovku a vede stále podél pobřeží.
Šlapeme až do večera,zhruba 20 km,protože těch pár aut co projelo bylo stejně plných.
Začíná to bejt nekonečný:všude samá láva,láva a zase láva,porostlá kobercem lišejníku.
Prakticky nám dochází voda a ve vzduchu visí ticho před bouří.Radši stavíme stan a jdeme
spát.

4.6.středa
V půl sedmý nás budí lomcování stanu.Trochu prší,ale hlavně se zvedá velice silný studený
vítr.Nestíháme držet strop Gemmy,takže chvatně snídáme a padáme odtud.
Ten vítr je šílenej.Fouká nám ze severu přímo do tváře a hází s náma jak se sirkama.Ondra
nemít ten příšernej batoh,tak ho to sfouklo kamsi do Atlantiku.Každej krok je strašně
vysilující.Vichr zvedá prach a kamínky ze silnice a s nesmírnou přesností je umísťuje do
našich očí,nosů a zubů.Hledáme chvilkovej azyl v kostelíku u cesty a pak v závětří staré
opuštěné farmy.
Když už je naše morálka na úplným dně,vynořujou se z mračen prachu světla auta a řidič
zastavuje.Jede do Reykjavíku,nespěchá a když chceme fotit,tak ochotně zastaví.Je ale
takovej vítr,že nejdou otevřít dveře.Když se nám to povedlo,vítr popadl Ondrův obal od
foťáku a odnesl ho sebou do jezera.Od téhle chvíle používá igeliťák.
Z úplný beznaděje jsme za hodinku v úplným ráji.Válíme se v bazénu s horkou vodou a
říkáme si,že ten vítr nebyl zase tak hroznej.Ovšem ne dlouho.Míříme na výpadovku a i v
sotva dvěstětisícovým Rejkjavíku je to sakramentsky daleko ! Po dvou nebo třech hodinách
chůze v ledovým vichru toho máme opět plný brejle.
Samo zastavuje auto.Islanďan původem z Holandska říká,že mu bylo jasný,že jdem stejně
na stopa,tak nám ulehčil cestu.Vyhazuje nás u benzínky jak vystřižené z filmů arizonské
pouště.Jen je tu tak o čtyřicet stupňů chladnějc.Spíme v polovyschlým korytě řeky,odkud
se zvedly husy,bekasina a koliha.Teď jsme tu místo nich my.