V pohorách po horách a dolách Islandu.

(autentický deník Mariána Poláka,pojednávající převážně o jídle a o ptácích)

Je 2.6.1997,půl desáté ráno a spolu s Ondrou vylejzáme z autobusu před letištní budovou
v Amsterodamu.Vybalujeme řízky a vejráme jak čerstvě vyvoraný myši.Jíme a pijeme
co to jde,protože baťohy máme nad povolený limit.Řídíme se instrukcemi a tak odbavení
proběhlo bez problémů.Hajzlíky a letadla jsou tu vskutku solidní ! Samotný let byl super.
Dostali jsme pěkně napapat a napít a v telce běžel Kolja v původním znění s anglickými
titulky.
Po necelých třech hodinách se z mraků pod námi vynořila obrovská sněhová plocha island-
ského ledovce Vatnajökull.Máme neuvěřitelný štěstí na počasí,protože svítí sluníčko a my
si při přistání pěkně zblízka můžeme prohlížet krajinu.Kam oko dohlédne samá láva a láva,
tak nějak si představuju Mars.
Vyběhnu před letištní budovu a skoro se dusím náporem absolutně čistýho vzduchu.V tom
absolutně čistým vzduchu lítaj kulíci zlatí,racci žlutonozí a sněhule severní.Všichni cestu-
jící odjeli autobusy,auty či taxíky a my s Ondrou osiřeli.Teprve teď nám to došlo: zpáteční
letenka je vystavená na 24.června a do té doby to tady musíme nějak přežít.Kruci,vždyť
umřeme,tady nikdo není !
Letiště slouží i americkejm vojenskejm letadlám,který maj prej hangáry zakopaný v té
lávě,takže příliš nepřekvapí,že první auto,který jsme stopli,řídil americký voják.
Počasí se stašně rychle mění.Z jasna stojíme rázem v nepropustný mlze a stopujeme
v tom mlíku směrem k Modré laguně.Po chvíli mávání nás berou do svého dosti malého
autíčka dvě krásné slečny,bohužel lesbického zaměření.Sedíme vzadu s veškerou bagáží
na kolenou (zhruba 28 kg každý),do uší nám buší příšerný discorytmy a řítíme se stodva-
cítkou bizardní krajinou.
První pohled na Modrou lagunu vyráží dech: do dálky svítící stříbrné trubky geotermální
elektrárny,oblaka unikající páry a horká modrá voda s vykukujícími hlavami plavců.Vy-
koupání stojí každýho na naše 15O kaček,ale jdeme dovnitř,protože islandský ceny je to
první na co si tu musíme zvyknout.Nelitujeme !
Kousek od silnice stavíme v lávě,trávě a mechu stan.Večeříme a marně čekáme na náznak
tmy.Kolem se proháněj bekasiny otavní,chaluhy,racci žlutonozí a kolihy velký.O půlnoci
neúspěšně končíme naše čekání a jdeme spát.Já věděl proč si nebrat baterku a blesk k fo-
ťáku !
(Pokračování jindy).

Marián Polák



Návštěva v zubří oboře.

Kalendář oznamoval,že se nedočkavě očekávané dny volna blíží.Už dlouho jsem přemýšlel,
kam bychom se podívali a v podvědomí se mi držela myšlenka zajet na Slovensko.Už ani ne-
vím,kdy ve mě uzrál nápad podívat se do zubří obory poblíž Nitry na téměř volně žijící zub-
-ry.Navrhl jsem tuto trasu ostatním ve kmeni,dva souhlasili a chtěli znát bližší podrobnosti.
Nekonec jsme jeli čtyři.Vybaveni 24 let starou mapou Nitry a okolí,s výhledem na pěkné
počasí a plní nedočkavosti po poznání z nám neznámých míst.První trable nastaly v Přerově,
kde jsme kvůli zaneprázdnění a hovoru nad mapou přeslechli nebo nebyli vůbec informováni
o dělení vlaku.A tak se naše polovina rychlíku ubírala místo na východ na jih.Díky vstřícné
průvodčí,která nám poradila,jak dál,jsme opět získali optimismus.
Delší zastávka nás zastihla v Leopoldově.Toho jsme využili a šli se podívat na slavnou věz-
nici.I když to bylo z uctivé vzdálenosti,byly jsme poučeni,abychom se v místě nezdržovali.
Na tyto okamžiky raději vzpomínat nebudeme.Bez dalších problémů jsme k večeru dojeli do
Nitry.První a utobus směrem na Jelenec-Gímes jel až ráno.Nezbývalo nám nic jiného,než
jít pěšky.Cestou přes město na výpadovku jsme narazili na "ekologický" billboard,u které-
ho jsme neodolali a rádi se s ním zvěčnili.Žádný z nás netušil,co nám přinesou příští hodiny.
Pro rychlejší přesun jsme se rozdělili na dva a dva a ahoj v Jelenci.Bylo to asi ? kilometrů,
na ty nikdy nezapomenu.Příležitostně jsme zkoušeli stopovat,ale s přibývajícím šerem to
bylo čím dál víc beznadějnější.Po levé straně se vypínal masív Tribeče a bylo nádherné po-
zorovat,jak za něj zapadalo slunce.Za zády nám blikala noční Nitra a kolem nás projížděla
auta ,která ne a ne zastavit,alespoň ochlazovala.Zdálo se nám to nekonečné a s díky jsme
uvítali ceduli Jelenec.Až tam nás vzala místní rozjařená omladina a zavezla nás přímo ke
kempu.Bylo už kolem půlnoci a s úlevou jsem zjistil,že kluci dorazili o něco dříve a v pořádku.
Přespání se nám zdálo být drahé,a tak jsme přespali o pár set metrů dál,pod lesem mezi
soukromými chatkami.Druhý den jsme vyrazili na místní zříceninu hradu Gímes a potom dora-
zili autobusem do Zlatých Moravců.Odtud už nebyl problém dojet do Zlatna.
Příjemní a ochotní místní obyvatelé nám ukázali vhodné místo k táboření,což jsme přijali
s vděkem,a když se dověděli,co nás sem přivádí,s velkou ochotou nám do všech podrobností
popsali cestu k oboře.V jejich hlase bylo znát nadšení,že se mladí lidé zajímají o zubry a že
jsme kvůli nim jeli takovou dálku.Tuto noc se nám nechtělo jít spát a dlouho jsme rokovali o
tom,co přinese příští den.
Ráno po rychlé snídani jsme vyrazili do obory.Byl slunný parný den a ulevilo se nám,když
jsme přešli dlouhou prašnou polní cestu a zašli do dubového lesa.Prošli jsme oplocenou ohra-
dou a posléze nalezli oboru.Obora je rozdělena na dvě části.Zvlášť býci a zvlášť krávy s te-
laty.Měli jsme to štěští,že se ten den potulovali v blízkosti ohrazení.Jedna kravka si dodala
odvahu a přišla se na nás podívat.Abychom nezůstali pozadu,odvážili jsme se jí pohladit.Se záj-
mem jsme obešli oboru a narazili na několik stavení,kde zůstávají jejich ošetřovatelé.Zrovna
tam přijel zájezd několika autobusů s dětmi a ošetřovatelé jim vyprávěli o oboře a zubrech.
Přidali jsme se k nim a dověděli se zajímavé věci.Shodli jsme se na tom,že zubr je nádherný
tvor.Důstojný a hrdý.Vždyť je to bývalý král našich pralesů.Je škoda,že z původních stád se
zachránilo jen několik kusů a to díky obětavé práci některých lidí.Poslední zubr byl u nás zas-
třelen dávno předtím,než byl u Děčína uloven poslední los,a to bylo roku 1570.Nejdéle se zu-
br udržel na území střední Evropy v Bialowiezském pralese v Polsku,kde jich ještě roku 1857
žilo 1898 kusů.Ale během první světové války byl tento chov tak zdecimován,že jich zůstalo
jen 68.Z toho většina byla prodána do zoologických zahrad a zvěřinců,ostatní byli pronásledo-
váni a poslední kráva byla zastřelena roku 1922.V literatuře se dokonce uvádí,že pro rekon-
strukci stavu zubra byl použit i severoamerický bizon,ale vzhled původního zubra zůstal za-
chován.
Můžeme být nakonec rádi,že zubr u nás (tedy na Slovensku) stále žije.Plánuje se rozšíření
obory a stádo je v dobré kondici.Měli jsme štěstí a viděli dvoudenní mládě.Zdá se,že se zub-
rům blýská na lepší časy a my jim to přejeme.

Petr Škaroupka