V hustě osídlené Evropě se do dnešních časů dochovalo jen málo relativně zachovalých, přitom ale rozsáhlých mokřadních ekosystémů. Vždy k nim patřily delty větších toků, z nichž však většina byla vystavena intenzivnímu vysoušení či odvodňování za účelem získání zemědělské půdy. Snad nejméně zůstalo z delt velkých evropských toků pozměněno ústí Dunaje, zřejmě i proto, že do moře ústí právě v Rumunsku…

Dunajská delta samo sebou vždy patřila k mým vysněným destinacím na Starém kontinentu, a tak když jsme s zjara 2004 s Lucií přemýšleli, do kterýchže končin vyrazit se zánovním Modrým škunerem (= nafukovací Pálava 380, made in Gumotex Břeclav), dlouho jsme neváhali a zapíchli prst do nejzazšího koutu umaštěné mapy Rumunska. Stop jsme při pohledu na trojici objemných zavazadel zcela vyloučili a tak s 25. dubna před půlnocí třímajíce lístek ČD City Star dereme do lehátkového vozu rychlíku Pannonia, abychom se po asi 35 hodinách a 2 nočních přestupech vypotáceli na nádraží Tulce Oras přímo na břehu majestátného Dunaje. Po doplnění zásob a zakoupení solidní mapy nafukujeme škuner, řádně přivazujeme nadité lodní vaky, veškerou fotovýbavu starostlivě balíme do igelitu a za nebývalého zájmu domorodců i armády vyrážíme po kalných vlnách Dunaje vstříc nevšedním zážitkům.

Prvních několik hodin pádlujeme po mohutném Tulcejském rameni, záhy se odděluje rameno Sulinské, které bylo napřímeno a prohloubeno pro námořní dopravu, ale my pokračujeme po širokánském Svatojiřském rameni. Míjíme několik vesnic, velkých námořních lodí a spousty rybářských bárek, řeku lemují vysoké topoly a zaplavené lužní lesy s množstvím ledňáčků, pozorujeme první rybáky… a volavky vlasaté. V pozdním odpoledni dorážíme k počátku kanálu Litcov, který odbočuje z levého břehu Svatojiřského ramene Dunaje. Nejtěžší část dne (a možná i celé plavby) máme za sebou a necháváme se unášet proudem v úzkém korytu kanálu, pozorujíce z bezprostřední blízkosti ledňáčky, mandelíky a rozličné drobné pěvce. V podvečer na malém poloostrůvku stavíme stan a rozděláme oheň, chytáme ryby, ale bezúspěšně, a tak záhy uléháme za hlasitého koncertu všelijakých obojživelníků, nočních ptáků a jiných tvorů.

Následující den pádlujeme po rovném, relativně rychle tekoucím kanále Litcov lemovaném hrázemi, tu lužními lesy, tu zemědělskou krajinou či rákosinami. Při jedné ze zastávek pozorujeme první ibisy hnědé a želvu bahenní, jindy kolonie racků, fotíme rosničky a další obojživelníky. Neustále nás doprovází množství dudků, ledňáčků, volavek vlasatých, stříbřitých i bílých, tu a tam spatříme mandelíky, u hlinitých břehů poletují břehule. Spíme u rozsáhlých rákosin plných nepředstavitelně kvákajících žab, lituji, že nemám špunty do uší jako Lucie.

Po neúspěšném večerním i ranním rybaření máme další den pro jistotu nahozeno skoro po celou dobu plavby. Z kanálu Litcov odbočujeme na krátký výlet na jezero Gorgova, Lucie si od toho slibuje tučný úlovek a já kýčovité fotky kvetoucích leknínů. Oba jsme v tomto ohledu zklamáni, zato zde pozorujeme skupinku pelikánů bílých a vůbec se nám jezero s průzračnou vodou, skupinkami plovoucích ostrovů a členitými břehy pětimetrových rákosin moc líbí. Jiným malým kanálem se vracíme zpět na hlavní kanál Litcov, kde obdivujeme starou kirhanu – stavení na zpracování ryb.

Konverzujeme rusky s domorodci, kteří si říkají Lipované a tvrdí, že pocházejí z Ukrajiny a Ruska, odkud sem utekli před náboženským pronásledováním. Další plavbu si zpestřujeme průzkumem zatopeného pruhu lužního lesa a observací dalších pelikánů na blízkém jezeře Isaac. Po stále pomaleji tekoucím Litcově dorážíme k další vodní křižovatce, kde odbočuje kanál Podragu, jedna z mála přirozených vodních tras. Míjí nás jakýsi výletní parník jako vystřižený z časů kaučukové horečky v amazonském Manausu. Dlouze hledáme místo na spaní, nakonec se musíme kousek vracet proti proudu. Ačkoli opět usilovně rybaříme s použitím rozličných návnad, na ohýnku si večer pečeme jen chleba.

Od začátku výletu nás provází jasné slunečné počasí, což se následující den stává téměř nesnesitelným. Po pár hodinách pádlování totiž opouštíme stín lužních pralesů a vstupujeme do území bývalého černomořského pobřeží – okolí kanálu lemují písčité lavice a plošiny, porostlé nízkou psamofilní vegetací. Pozorujeme hodně zblízka ibisy hnědé a kolpíky, v krátkých pauzách listujeme Collinsem a dalšími ptáčnickými příručkami. Kolem se občas zběsile přežene stádo koní, voda od kopyt vysoko stříká… Opouštíme kanál Litcov a pádlujeme proti větru po kanálu Caraorman vstříc stejnojmenné vesnici. Zde Lucie vyráží na nostalgickou procházku po místních restauracích (kde strávila valnou část léta 1999), nakupuje zásoby, zatímco já při konverzaci s domorodým rybářem odhaluji nezdar našeho rybářského snažení. Je moc vody, ryby se válí při dně a prostě neberou… Vracíme se kousek proti proudu a stavíme stan na krásném plácku kousek od vody. Od ohýnku nakonec pro silný vítr upouštíme a bytelně nabaleni svršky lezeme do spacáků.

Ráno se vracíme kousek proti sotva znatelnému proudu kanálu Caraorman a odbočujeme na východ po kanálu Vladesa. Ten teče poměrně rychle, libujeme si, že nemusíme moc zabírat, to však ještě netušíme, že tudy budeme muset za pár hodin pádlovat proti proudu. Zatím se vesele plavíme rákosinami, pozorujeme znovu zblízka kolpíky, ibisy a další vzácné opeřence. Najednou však kanál zničehonic končí. Zprvu si říkáme, že je jen hlavní koryto ucpané plovoucím ostrovem, ale po bližším ohledání to tak už nevypadá. Proto zajíždíme do všelijakých zátočin a zálivů, které se rozšiřují v solidní plochy, ale cestu dál k moři nenacházíme, ač na mapě je kanál zaznačen širokou přímou linií až na pobřeží. Zoufale se tedy drápu na mohutnou vrbu, dalece se rozhlížím, ale nakonec jsem nucen zavelet k ústupu. Zbytek posádky sice vyhrožuje vzpourou, ale nakonec se podvoluje hrubému násilí a chápe se pádla. Co nám ráno zabralo pouhých několik desítek minut nyní trvá dlouhé hodiny. Zdárně se však ocitáme zpět na kanálu Caraorman, poněkolikáté míjíme stejnojmennou vesnici a plavíme se směrem na jihovýchod po trase doporučované v cestopisech. Potkáváme organizovanou skupinku francouzských ornitologů, kteří jsou z nás dost vyjevení, i s rumunským průvodcem, který mluví lépe anglicky než jeho klienti a hned se chlubí, že byl na Třeboňsku. Okolní krajina nenabízí moc možností k přenocování, a protože jsme ztratili celé dopoledne, musíme se plavit dál a dál. Proplouváme kolem starých rybářských domků, jinde fotíme zblízka rybáky dlouhoocasé, v jedné zátoce se dostáváme na pár metrů ke trojici pelikánů. V takovýchto situacích máme nespravedlivě rozdělené úkoly, já zajišťuji neslyšný provoz plavidla, Lucie fotodokumentaci. Po celou dobu plavby jsem vyjma několika rybářských lodí a pár motorových člunů nikoho nepotkali, o to větší je tedy naše překvapení, když na obzoru za námi spatříme celou flotilu malých lodí. Zanedlouho jsme již schopní identifikovat, že se jedná o stejné čluny, jako je náš Modrý škuner.

V obavách, že jsme pronásledováni zájezdem nějaké české adventurní cestovky, zvyšujeme rychlost na 18 uzlů a nebojácně se vydáváme na rozbouřenou hladinu jezera Piu. Na nebezpečí velkých vln při přeplouvání rozlehlých jezer jsme byli již několikrát upozorňováni, proto jsme si počínali nanejvýš obezřetně. Po urputném několikakilometrovém pádlování jsme stanuli na opačném břehu jezera u vyřezávaného kříže a zrezivělé rozhledny, odkud jsme pozorovali postup pronásledovatelů. Záhy jsme zjistili, že se jedná o tlupu neukázněných výrostků, které doprovázelo jen několik málo dospělých. Hned první posádku jsme podrobili útrpnému výslechu a dozvídáme se, že jsme měli v patách jakousi školní exkurzi libereckého gymnázia pod vedením osvíceného profesora biologie.

Ráno vyrážíme dřív, abychom mohli nerušeně pozorovat pelikány na největším jezeře této části dunajské delty – Lacul Rosu. Brzo ráno naštěstí nefouká, proto rozlehlou vodní plochu překonáváme bez větších obtíží. K vidění je tu snad několik stovek pelikánů bílých i kadeřavých, ale k žádné skupince se nám bohužel nedaří dostat tak blízko jako předchozí den. Dlouze hledáme pokračování kanálu z jezera ven, několikrát vjíždíme do zdánlivého vyústění, ale opět se vracíme na jezero. Až na několikátý pokus prorážíme jako ledoborec změť vodních rostlin a zdárně pokračujeme v plavbě k pobřeží. Pohybujeme se zcela zaplavenou krajinou, kde nad několikametrové porosty rákosů jen místy vykukuje vrba nebo topol, jako znamení ostrůvku pevné půdy. Proto když nacházíme kýčovitý plácek na spaní, dlouho neváháme a kotvíme, ačkoli do tmy zbývá dost času. Kolem projíždí parta z Liberce, my observujeme okolní krajinu a zapisujeme dosud spatřené druhy. Večer se zvedá silný vítr a na obzoru se objevuje první oblačnost, která do rána pokryje valnou část oblohy.

Následující den nás čeká závěrečný úsek plavby k moři do rybářské vesnice Svatý Jiří. Hodně fouká a v některých místech se plavba stává dost namáhavá. Podél kanálu přibývá pastvin, občas i opuštěných stavení, tu a tam nějaké rezavé potrubí, elektrické vedení – neklamná známka civilizace. Odpoledne dorážíme k zpěněnému svatojiřskému rameni, po kterém vítr od moře proti proudu žene mohutné vlny. Ve stejnojmenné vesničce na břehu končíme naši dunajskou pouť, dlouze myjeme, vyfukuje a balíme loď. Do večera se úplně zatahuje a spouští se řádný liják, který rychle zkrátil naši procházku k moři. Jdeme zjistit situaci v přístavu, právě připlouvá loď z Tulci a hrne se z ní dalších 30 - 40 Čechů, oděných svorně do zelených kamizolek. Exkurze z Lesnické fakulty ČZU po krátkém výletu k moři kvapně zasedá v místní restauraci, záhy doráží i většina nezletilých gymnazistů, domorodci jen nevěřícně kroutí hlavou nad nebývalou koncentrací Čechů v nejvýchodnější výspě Rumunska. Poslední noc trávíme zcela neromanticky v jakési plesnivé komoře opuštěného domu, na jehož zahradě nocuje i liberecká výprava.

Brzo ráno se přesouváme do přístavu na loď a v 6:00 místního času zvedáme kotvy. Z přídě parníku pozorujeme okolní rybářské vesničky, fotíme poslední volavky, kolpíky a kormorány, hulákáme na kočovné vodní Cikány. V jednom z přístavů se loučíme se sympatickým učitelem biologie z Liberce a máváme zelené partě ze Suchdola, která nás štědře sponzorovala večer v hospodě. V Tulce pak propadáme nezřízenému obžerství a smutně hledíme na rybáky lovící v bahňáčku plném odpadků. Protentokrát se s Deltou loučíme, ale už potichu přemýšlíme, v které roční období se sem vydáme znovu…

Dušan Romportl