Vpád studeného sibiřského proudění za okna naší chaloupky ve mně vyvolal vzpomínky na loňské putování za Tunguzským meteoritem. Expedici organizovala v srpnu pražská Agentura Koniklec a já se jí účastnil spolu s dalšími šesti dospěláky a deseti studenty středních škol, kteří byli vybrání na základě dlouhodobé soutěže. A musím vyzdvihnout, že byli vybráni více než dobře. Vždyť jen urazit 12 000 km vlakem, 1500 km letadlem, 80 km vrtulníkem, 100 km pěšky a ještě 50 km na lodi během necelého měsíce po široširé Rusi by v leckteré čistě dospělácké expedici vyvolalo nezbytnou ponorku, zmatky či spory, nikoliv tak mezi námi.

Sibiřské léto, to je ovšem docela něco jiného než dlouhá a krutá zima. Teploty se šplhají až ke třicítce (nad nulou pochopitelně) a díky hlubokému vnitrozemí je i srážek relativně málo. Ovšem náš ruský průvodce Sergej – veterán z války v Afghánistánu a v Čečně – nás dopředu neustále varoval: „Tajga eto vada i gnus“. Na vadu jsme se vybavili atombordely a holínkami, nezřídka rybářskými až po pás a na gnus nejrůznějšími kombinacemi sítěk, záclonek, pokrývek hlavy, repelentů a rukavic. Rada nechat doma všechny Gore a jiné Texy se ukázala jako více než prozíravá: pokud zapršelo byli jsme stejně mokří všichni a lecjaká pevnější tkanina i tak utrpěla újmu o ostré větvoví nepřístupné tajgy.

Naše expedice měla dva hlaví cíle: za prvé nic menšího než nalézt po 95 letech konečně domnělý meteorit, respektive prozkoumat oblast tzv. „voronku“ neboli „něco jako kráteru“ jehož leteckou fotografii a přesné souřadnice jsme měli k dispozici a za druhé provádět nejrůznější biologická pozorování, měření a dokumentace místa katastrofy.

Na tu nekonečnou cestu vlakem široširou stepí jsem se původně moc těšil. Ovšem po té, co klimatizované kupé na cestě do Moskvy nahradilo při třídenním pokračování do Krasnojarska skládací lůžko u dveří na záchod v nejnižší třídě s uzamčenými okny, trochu jsem v nadšení polevil. Člověk by nevěřil kolikrát za ty tři dny se těch několik desítek pasažérů vydává močit, umýt či si jen tak zakouřit a protože lehátka jsou dimenzována na výšku asi o dvacet cm menší než je ta moje, neopomněli si spolucestující v nepozornosti brknout o mé končetiny visící do uličky.

Lety letadlem a posléze výsadek vrtulníkem doprostřed divočiny byly však rozhodně daleko nekonečnější než tisíce kilometrů vlakem. Na těch pár hodin v ruských létajících strojích hned tak člověk nezapomene a marně jsem během nich vzpomínal jestli přeci jen neumím alespoň kousek Otčenáše. Naštěstí jsem byl plně zaměstnán fotografováním a filmováním nekonečné tajgy z ptačí perspektivy. A pohled to byl úchvatný. Kam oko dohlédlo všude jen moře stromů, rašelinišť, bažin, meandrujících řek a jejich slepých ramen; jen těžko se popisuje něco co nemá začátek ani konec.

Ve Vanavaře, dřevěném městečku s asi 3500 obyvateli a správním centru celé oblasti se naše výprava na čas rozdělila. Spolu s naším fotografem a astronomem, ruskými průvodci Sergejem a Slávou i geologem nás vrtulník vysadil na souřadnicích domnělého kráteru a zbytek výpravy odletěl do epicentra výbuchu a bývalého vývratu lesa. Sejít jsme se měli po týdnu na jezeře Čeko.

Již samotný výsadek do nitra divočiny naznačil, proč je Tunguzský meteorit i po letech stále záhadou. Vrtulník měl původně nad „voronkem“ zakroužit, a my ho měli z otevřených dveří vrtulníku natočit a nafotit, pak to celé ze země změřit, odebrat vzorky a pelášit pryč. Dokonce jsme měli i lopatu, kdyby tam ten šutrák ležel. Ovšem po desítkách minut letu najednou vrtulník začal přistávat do jakéhosi vrboví poblíž jednoho z desítek oválných jezírek, roztroušených v lesích, aniž bychom dostali echo kam upřít zrak a objektivy. Ve zmatku jsme vyskákali ven, stroj zaječel a pak nám zmizel z dohledu. Sergej nepřesvědčivě tvrdil, že „voronek“ viděl na druhé straně asi dva kilometry odsud. GPSkou jsme určili polohu, zkonfrontovali to s xeroxovou mapou 1:200 000 a podobnou mapou, přefocenou z tajného archívu ruské armády a přenechali velení Slávovi, který jako domorodý Evenk znal Tajgu nejlépe. Ani on, ani několik butilek vodky však nevedlo k úspěchu. Tři dny jsme se potulovali křížem krážem v ostrém tempu tajgou, mnohokrát téměř běželi, domnívajíce se že se les rozestupuje a my vstoupíme na prostranství kráteru. Nic, vůbec nic. Sergej byl z nás asi zklamaný nejvíc. Snažil se sem dostat již několikrát, ale buď nesehnal peníze na vrtulník, nebo se sice s polskou expedici dostal do blízkosti několika desítek kilometrů od souřadnic, ovšem pak to byl jak říkal „Sajgon“ a vody měli „vot tak“ a ukázal výmluvné gesto nože, podřezávajícího hrdlo.

Samotná tajga mne překvapila svou neuvěřitelnou rozmanitostí a pestrostí různých porostů a podrostů. Převažovaly sice typické modříny, ale na sušších místech vládly sosny a´la Toulovcovy maštale, jinde osiky, sem tam břízy, zakrslé vrby atd. Všude hojnost mechů, rašeliníků, stovky kozáků a křemenáčů a především koberce „jagod“ neboli borůvek extrémních rozměrů a vynikající chuti, na kterých si dle nacházeného fialového trusu pochutnávali i místní huňáči. Na ně jsme však měli „smůlu“. Skupina šesti lidí nadělá příliš hluku, než by měla šanci cokoliv většího spatřit. Museli jsme se spokojit s veverkou burundukem, sem tam bělokurem či tetřevem a pochodem losími pěšinami. Ptactva bylo v srpnu poskrovnu, tajga byla neuvěřitelně tichá a opuštěná. Snad jen pohled na bekasinu větší a letové akrobacie sokola, ostříže a káně rousné potěšil mé ptáčnické srdce.

Po třech dnech hledání jsme vyrazili v plné polní po předpokládané trajektorii letu meteoritu k jezeru Čeko. K těžkým krámům typu kamera, foťák, stativ jsem přibalil pět bochníků chleba, něco konzerv a při prvním kroku se probořil do nadýchaného mechu až po kolena. Tři dny pochodu charakterizovalo nesčetné obcházení a přecházení bažin a potoků, bloudění a klopýtání přes větve a vývraty. Tajga totiž neustále někde hoří a ohořelé stromy pak vyvrátí vítr a vzniklé spáleniště začne porůstat hustou spletí pionýrských dřevin, což je hotová slast pro upoceného či zmoklého poutníka, zle zkoušeného bodavým „gnusem“. Jen jednou jsme zadoufali, že „voronek“ konečně máme. Zničehonic jsme se ocitli na kamenném valu. Ovšem při bližším ohledání bylo zřejmé, že se jedná o čelo ledovce, který tudy kdysi ustupoval zpět. Ještě jednou zkusila ruská část výpravy prověřit podezřelé místo na mapě, ovšem po několikahodinovém bloudění se vrátili úplně vyčerpaní, což Sergej komentoval (spíše však křičel směrem k svým dvěma kumpánům): „tri kompasy, dve karty, adna dží pí es, adin evenk, nu i tak jsme v riti“. Na počest svátku přítelkyně nejmenovaného člena výpravy byla největší a nejtěžší bažina o průměru několika kilometrů pojmenována „Blato Petra“, takže jsme alespoň přispěli k lepší geografické srozumitelnosti oblasti.

Shledání s druhou částí výpravy u jezera bylo radostné a roztopená baňa s vychlazeným plzeňským, které jsem schovával ke kráteru, pak ještě radostnější. Jezero Čeko tvoří severní hranici Tunguzského Zapovedniku čili chráněného území, které bylo vyhlášeno samotným prezidentem teprve v roce 1992 aby ochránilo přírodu v místě výbuchu před naftaři a těžebními společnostmi, čmuchajícími po okolí. Podle Evenků se jezero objevilo až po výbuchu v roce 1908 a skutečně už jeho tvar ledviny s přítokem a odtokem v jednom místě a dosud nenalezené dno (prozatím známá hloubka je kolem 60 metrů) nasvědčují zajímavému vzniku.

Společně jsme pak další dny putovali Kulikovou stezkou přes celé epicentrum, přespali v Kulikových izbách, prohlédli si vodopád Čurgim a především vystoupali na „horu“ Kaskadnaja, kde leží doposud zachovalý vývrat z roku 1908. Jinde již stromy setlely nebo shořely, tady však ještě můžeme sáhnout na pamětníky té události a přehlédnout odtud krajinu. Je to úleva dohlédnout zase o kus dál než jen na pár stovek metrů.

Závěr putování tajgou nám ulehčují motorové pramice, které nás po řece Čambě přivážejí až k toku Podkamenné Tunguzky, kde přesedáme na korbu obra, zvaného Ural a polykáme prach a poslední kilometry zpět do Vanavary. Na břehu řeky se válejí opály, acháty a před pár týdny tu našli dokonce pravěké sekery. Každý si může vzít co chce a kolik chce, Sibiř je nekonečná. Ještě, že nejsme v místě, kde v břehu začal rozmrzat mamut, jinak bych nechtěl tahat ty jeho kly. Vždyť i losí lopaty na nás byly těžké a museli jsme je v tajze neradi nechat.

Expedice vlastně končí, ale naštěstí nás čeká ještě týden cestování domů, kdy máme spoustu času na aklimatizaci na moskevský a evropský shon. Kde je Tunguzský meteorit stále nevíme, ale podle ředitelky Zapovedniku Ludmily Logunové mají vědci příkaz ho zakopat pokud ho najdou, aby byl důvod do těch končin i nadále jezdit. V tom má pravdu. Sibiř je opravdu nekonečná a člověk se může vypravit kamkoliv a všude narazí na divočinu plnou čisté vody, vzduchu a komárů.

Marián Polák