Léto roku 2002 bylo mimořádně plodné co do úhrnu srážek nejen ve střední Evropě, ale snad všude, kam jsem během svých výletů zamířil. Po třech deštivých týdnech na Kavkaze jsem se domníval, že už nemůže být hůř, ale opak byl pravdou - není nad to strávit čtrnáct dní po kotníky a výš v bažině, obalen igelity a obklopen mračnem dotěrného hmyzu poblíž polárního kruhu na hranici Evropy a Asie. Ale popořádku:

S několika povedenými kumpány a jejich družkami jsme se již zjara ujišťovali, že jsme ta pravá kohorta, která by měla prolomit neprolomené, poznat dosud nepoznané a pokořit nepokořené, zkrátka vyrazit na Ural. Tedy do pohoří, o kterém je nejdetailnějším (v Čechách dostupném) zdrojem informací příslušná stránka v Atlasu světa a případné hrůzostrašné historky stařičkých profesorů na Katedře geografie UK.

Proto když jsme se blížili někdy počátkem srpna do ohyzdného hornického města Inta vybaveni pouze mapou republiky Komi v měřítku 1:1 mil. a z vyhřátého vlaku pozorovali širé řeky (které jsme původně chtěli brodit) a nekonečnou tajgu, nebylo nám příliš do zpěvu, ba dokonce jsme litovali naší mladické nerozvážnosti, která nás do těchto končin zavála. Ani čerstvě zjištěná klimatická data o vysněných končinách (prům. červencové teploty 10°C, 1400 mm srážek ročně apod.) nám příliš kuráže nedodají. Ale záhy po příjezdu se smiřujeme s realitou, dokupujeme zásoby, domlouváme dopravu ďábelským strojem zn. Ural (jak jinak) do východiska naší cesty a konečně po hodině smlouvání platíme za vstup do národního parku.

Naším cílem byl národní park Yugud - Va, o rozloze 18 917 km2 největší v Rusku i v celé Evropě a jeden nejrozlehlejších na světě. Byl zřízen roku 1994 na západních svazích Připolárního a Severního Uralu v autonomní republice Komi. V roce 1995 byl jako první NP v Rusku zařazen do seznamu Světového přírodního dědictví UNESCO. Na jihu na něj navazuje další chráněné území Pečoro - Ilyčskij zapovědnik o rozloze přes 7 tis. km2 a spolu tak vytváří i na ruské poměry (vsjo bolšoje) ohromný komplex chráněné krajiny zahrnující biotopy od nížinné tajgy přes keříčkovitou tundru až po vrcholy velehorského charakteru.

Několik hodin po příjezdu do Inty se již valíme v útrobách pekelného vehiklu (pohon na všech 6 kol, spotřeba 100 l / 100 km) jakousi pseudocestou tajgou, tundrou, bažinami, překonávajíce četné říčky a řeky. Záhy si zvykáme, že obludná mašina překoná leccos, když však staneme nad řečištěm mohutného toku Kožim, nevěříme že by i tuto překážku měl automobil překonat. Uklidněni slovy řidiče: “Eta mašina prajďót, kudá traktor něprajďót!” se vrháme do chladných vln řeky, voda vniká do kabiny, koryto je místy dobře přes 1,20 m hluboké, přesto celkem solidní proud s vozem ani nehne, a nás tak již nic nemůže zastavit od dosažení kýženého výchozího tábora - Bázi Želanja. Již první noc a den si zvykáme na tradiční chod počasí: v noci okolo nuly, občas nasněží, ale žádný suchý mráz, nýbrž řádné vlhko a vlezlo, přes den několik vydatnějších deští a bezpočet drobnějších přeháněk (občas smíšených), několikrát během pobytu jsme počastováni polojasnem, které však záhy vystřídají další a další srážky nebo alespoň mlha řečená tuman. Nadšený přírodovědec tak postupuje krajinou ustavičně obalen změtí pestrobarevných igelitových či gumových klůcků (a přesto pořád naskrz promočený) a s kusem záclony přes obličej (a přesto řádně poštípán). Připočítáme - li k tomu nohy v plesnivých pohorkách neustále zabořených nejméně po kotníky v rašelinné půdě či přímo v bažině (pokud ne v rozbředlém sněhu nebo potoce), pak je výsledkem stav duše i těla jako stvořený k podrobnému zkoumání krás okolní přírody.

Po 14 dní jsme se motali končinami Připolárního Uralu v okolí nejvyšší hory celého pásma Narodnaji (1895 m.n.m), procházejíce různá údolí řek a překonávajíce všelijaká sedla. Zpočátku jsme se pohybovali nad horní hranicí lesa v keříčkovité, příp. mechovo - lišejníkové tundře, při dvou nevydařených pokusech o dobytí nejvyššího vrcholu a přecházení některých sedel pak v území kamenité tundry alpínských holí a sutí, příp. přímo po sněhu, teprve posledních několik dní jsme strávili v tajze, zpočátku modřínové, posléze klasické smíšené tvořené smrkem s příměsí jedle, v místech disturbance (např. požáry) pak dominuje kombinace jeřáb - bříza. Horní hranice lesa tu leží již ve výškách kolem 300 - 400 m.n.m., mění se však výrazně v závislosti na expozici svahu a uplatnění závětrného efektu.

Podle charakteru prostředí, ve kterém jsme se pohybovali se pochopitelně měnili i zástupci živočišné říše, jež bylo možno spatřit. Mezi první mocné zážitky patřilo pozorování skupinky lyskonohů úzkozobých (Phalaropus lobatus) ne polozamrzlém jezeře poblíž jednoho zasněženého sedla. Zprvu jsem si myslel (neznalý laik), že mne šálí zrak po požití vysokovoltážního destilátu “Ogně Vorkuty”, veškeré bahňáky jsem si totiž vždy spojoval s vyhřátými plážemi a obnaženými dny jihočeských rybníků a jihomoravských nádrží, následně jsem však byl počastován vyčerpávající přednáškou na téma “Bahňáci na krutém severu” z úst kovaných ptáčníků. Dozvídám se, že tento druh lyskonoha obývá i nejsevernější končiny Rusi a Skandinávie, zimuje pak u Kaspiku.V podobné pusté kamenité tundře také o několik dní později observujeme samici bělokura horského (Lagopus mutus) s asi osmi mláďaty bezradně poskakujícími z kamene na kámen. Jejich letní šat dokonale splývá s okolním prostředím a tak se k nim nejdříve dostáváme na slabých 5 m, aniž bychom si jich všimli. Pro mě dozajista nejbytelnějším ornitologickým zážitkem je však přelet sovice sněžné (Nyctea scandiaca) jen několik decimetrů nad mojí hlavou. Při pochodu keříčkovitou tajgou jedním z údolí je námi vyplašena jen několik metrů od nás a vzápětí stržena větrem neslyšně prolétá nad námi. Tato mohutná sova jako jedna z mála létá a loví ve dne - co jí také jiného zbývá, když je den u polárního kruhu v létě pořád. Týž den o několik málo hodin později se ještě můžeme pokochat letem dalšího severského dravce - dřemlíka tundrového (Falco columbaruis).

V Pásmu tajgy je to s observací rozličných druhů ptáků o poznání lepší, ovšem současně se stupňují i obtíže bližšího určení. S jistotou tak mohu tvrdit, že jsme viděli něco málo sněhulí severních (Plectrophenax nivalis), sýkorek laponských (Parus cintus), slyšeli a snad i viděli sojku zlověstnou (Perisoreus inflandis). O několika dalších druzích typu křivka obecná či bělokřídlá, brkoslav a strnad severní, slavík modráček nebo čečetka bělavá již skálopevně přesvědčen nejsem. Pravda z celkového počtu 190 druhů ptáků vyskytujících se na území NP Yugud - Va to mnoho není, ale já bych Vám přál ty obtíže při pozorování tamější zvířeny: strhnout záclonu z obličeje a vystavit jej tak pekelnému náporu trýznivých moskytů a muchniček, jednou poštípanou a zkřehlou klepající se rukou držet dalekohled a druhou odhánět dotěrný hmyz ze sebe i z binokuláru, to vše většinou v dešti a propadajíce se hlouběji a hlouběji do bezedných bažin uralských.

Co se týče ostatní zvířeny, nejzajímavějšími zástupci těchto krajů jsou bezesporu vlecí savci jako los (Alces alces), medvěd (Ursus arctos) či obávaný rosomák (Gulo gulo), před kterým nás místní několikrát varovali. Měli jsme však možnost pozorovat pouze běžné sobi.

Po oněch nevšedních dvou týdnech v lůně severské přírody jsme si museli přiznat, že naše síly nestačí na uskutečnění původních záměrů, různé obtíže se při pochodu se stále stupňovaly, těžkých brodů. Bodavého hmyzu a obecného vyčerpání přibývalo natolik, že jsme se rozhodli výpravu ukončit o něco dříve. Nakonec jsme ani nepohrdli zásobovacím obludným strojem k překonání zmíněné řeky Kožim a následné dopravě do Inty.

Ve vyhřátém vlaku “Zapoljarnyj” na trase Vorkuta - Petrohrad se již prožitým útrapám jen smějeme a záhy se holedbáme furiantskými nápady na další výletnické počiny. Na pobřeží estonského ostrova Saarema konečně dosušujeme plesnivou obuv a definitivně se domlouváme na uskutečnění obdobné výpravy v dalších letech. Ale o tom zase jindy.

Dušan Romportl

Jarní návštěva ostrova Elba.

Zejména proto, že v letošním roce jsem neplánoval žádný letní zahraniční pobyt s přírodovědným zaměřením, jsem se rozhodl využít nabídky katedry ekologie Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze, která v termínu na přelomu měsíců března a dubna (29.3.-6.4.) pořádala přírodovědnou exkurzi do oblasti italského Toskánska. K účasti na zájezdu se kromě vysokoškolských studentů nakonec přihlásilo dalších 7 ornitologů (mezi nimi i Milan Janoušek).

Cílem našeho poznávání se měla stát zejména středomořská fauna a flóra ostrova Elba. Hned první den po příjezdu na pobřeží Tyrrhénského moře (přibližně severozápadně od Říma), jsme zavítali do národního parku Orbetello. Jeho většinovou součástí jsou 2 laguny brakické vody, které se nacházejí mezi pevninou Apeninského poloostrova a vrchem Monte Argentario, který „vyčnívá“ asi 2 km od pevniny. Oblast je známá především výskytem vodních druhů ptáků, kteří zde zimují nebo se zde zastavují při tahu. Poznali jsme zde však i druhy rostlin a živočichů, které vyhledávají i slunná a suchá stanoviště. NP je ve správě WWF, která zde teprve v nedávné době postavila několik ornitologických pozorovatelen. Z nich jsme na poměrně rozsáhlé ploše vodní hladiny zaznamenali přítomnost plameňáků růžových, husic liščích, lžičáků pestrých, tenkozobců opačných, kulíků bledých a samozřejmě hojnost druhů bahňáků – jespáků bojovných, kulíků říčních, jespáků šedých nebo kolih velkých. V pobřežních porostech vysoké trestě rákosovité jsme narazili na cetii jižní nebo pěnici bělohrdlou. Na pastvině při vstupu do NP jsme si se zájmem prohlédli 5 volavek rusohlavých a sledovali velmi časté přelety vran obecných šedých. Straky obecné jsou prakticky na každém 3 stromě dalších koutů Itálie, které jsme poznali (naopak na Elbě chybí).

Z dalších druhů vybírám dudka chocholatého, strnada lučního, slavíka obecného, chocholouše obecného nebo racka bělohlavého.

Na ostrov Elbu jsme se přepravovali z průmyslového městečka Piombino asi hodinovou cestou trajektem. Poměrně brzo se po tradičním „připojení“ racků (zde bělohlavých) „zařadil“ za trajekt na několik minut i buřňák šedý (žlutozobý), kterého jsme si poměrně dokonale prohlédli. Připluli jsme do hlavního města Portoferráia a naším autobusem docestovali do Marina di Campo, které se na 6 dní stalo naším útočištěm.

Elba je největším ostrovem Toskánského souostroví, které bylo vyhlášeno za národní park, který je největším přímořským parkem v Evropě ! Plocha ostrova je 224 km2. Na délku měří 27 km a šířku má asi 18 km. Severní část Elby má mírnější klima, a také se zde zachovaly i původní dřevinné porosty. V jižní části se pak vyskytuje převážně typická středomořská květena a fauna suchých a výslunných lokalit.

Na ostrově převažují křovinaté porosty – tzv. macchie, které tvoří zejména stále zelené dřeviny jako např. cisty (Cistus), vřesovce stromové (Erica), planika jedlá (Arbutus), řečík lentišek (Pistacia) nebo duby cesmínolisté. Jen v malé míře se na určitých místech dochovaly původní porosty kaštanovníku setého. V lesním patrně pak zejména na hřebenech svahů dominuje borovice pinie. Na suchých a kamenitých místech najdeme běžnou rozmarýnu lékařskou, levanduli nebo jamovce a hlodáše.

V prostředí menších měst a jejich okolí se vyskytuje celá řada druhů rostlin, které byly no ostrov zavlečeny. Patří k nim opuncie, agáve nebo blahovičníky. Nechybní ani poměrně typické olivovníky, fíkovníky, pomerančovníky a exotickou „tvář“ dotvářející datlovníky. Najít lze i některé druhy orchidejí (vstavače, tořiče nebo kopíčko bílé).

Z pohledu zoologa je ostrov zajímavý především výskytem endemických druhů (měkkýši břichonožci, motýl okáč, některé druhy žab – např. ropušky, poddruh ještěrky zední, poddruh zmije jurské, poddruh zvonohlíka citronového nebo poddruh sokola stěhovavého). Ze zpěvného ptactva jsou charakteristické zejména různé pěnice (např. tmavá nebo kaštanová) nebo skalník modrý. Tradiční ekologické problémy i na Elbě vyvolalo zavlečení nepůvodního prasete divokého nebo kozy bezoárové.

Ostrov je také světoznámý svojí mineralogickou „nabídkou“ (azurit, malachit, hematit, pyrit, beryl, turmalín a další) a poměrně pestrou geologickou skladbou (žula, porfyr, jíly, pískovce, vápence). Minerály železných rud zde těžili již Etruskové.

První den pobytu na ostrově jsme zavítali do největšího města Elby Portoferária a do severovýchodní části ostrova, kde jsme procházeli macchie vrchu Monte Grosso, kde J.Zajíc spatřil orlíka krátkoprstého. Při procházce terénem pohlížíme na celou řadu kvetoucích rostlin (sasanka horská), typických dřevin (dub cesmínovitý i korkový) a dodnes „záhadného“ savce, který nesl znaky křížence potkana a plcha. Celou trasu nás doprovázely hlasy pěnic bělohrdlých, stehlíků a zvonohlíků. Ve městě Cavo si ještě Milan všiml vrabců, které patří mezi křížence vrabce domácího a pokřovního, přestože Italové jej považují za samostatný druh – vrabec italský.

První dubnový den se vydáváme z Marciany pěší turistikou na nejvyšší vrch Elby – Monte Capanne (1019 m n.m.). Původním porostem kaštanovníků (zpívají zde pěnice černohlavé, střízlíci a červenky) stoupáme do porostů macchie. Těšíme se zejména na nejvyšší polohy, neboť v těchto místech očekáváme přítomnost dosud pro nás „neobjevených“ druhů ptáků. Předpověď se vcelku solidně vyplňuje, protože v místech kamenných sutí a skal s porosty keříků registrujeme skalníky modré a bělořita okrového. Jistou odměnou za výstup je mi na zpáteční cestě zpěv pěnic tmavých a kaštanových. Při návratu do Marina di Campo objíždíme autobusem celou západní a jižní část ostrova, kterou tvoří místy i velmi příkré skalnaté svahy. Na jedné ze zastávek, kterou jsme udělali i pro nádherné výhledy, jsem na malý okamžik spatřil mezi racky bělohlavými pro NP typický druh racka – racka zelenonohého (Audouinova).

2.dubna jsme se vydali do jihovýchodní části ostrova. Z města Capoliveri jsme po vrstevnici prošli asi 3km v jižním svahu, který byl opět kamenitý, s typickými porosty macchie i pinií nebo exotických opuncií. Jako nejzajímavější bylo sledování 2 orebic rudých, které se nám i ozvaly, zpěv samců strnada cvrčivého a znovupozorování pěnic bělohrdlých a kaštanových. Při návratu do města jsme měli poměrně velké štěstí na výskyt pěnice vousaté.

Zbytek dne jsme pak trávili na pobřeží u Porto Azzura, kde se nacházejí některé minerálů železných rud (odnesli jsme si zejména vzorky hematitu). V Porto Azzuru jsme nakonec navštívili místní obchod i muzeu zároveň, ve kterém se také nachází expozice ukázky dřívější těžby železné rudy na ostrově.

4.dubna zavládlo větrnější počasí, které však pročistilo vzduch, takže jsme měli možnost dohlédnout na okolní ostrovy Capraia, Pianosa, Montecristo, Giglio i na Korsiku. Část naší výpravy se vydala znovu do oblasti skalnatého pobřeží jižních svahů mezi vesničkami Fetovaia až do Marina di Campo. Pěkná vycházka se vyplatila, protože při pobřeží někteří z nás měli štěstí na průlet racka zelenonohého (Audouinova). V okolí silnice se podařilo zahlédnout i zvonohlíky citrónové. S Milanem jsme pak prakticky na okraji Marina di Campo ještě byli potěšeni pozorováním cistovníka rákosníkovitého. Byl to druh, kterého jsme si konečně mohli pořádně prohlédnout. Ten den jsme evidovali i větší početnost jiřiček obecných a kolega J.Zajíc viděl rorýse velké.

Poslední den jsme se nakonec v přístavu Portoferráia dočkali i sledování lovu rybáka severního, o kterém jsme do této doby slyšeli jen z úst ostatních kolegů. Celkem jsme pak zaznamenali na Elbě přítomnost 54 druhů ptáků. Možná více jsme očekávali druhy ptáků, které mohly přes ostrov protahovat. Přesto „nahlédnutí“ do této středomořské oblasti považuji jistě nejen já osobně za velmi přínosný a zajímavý počin, nejen z pohledu ornitologa.

Jiří Mach