Na rozdíl od mých kolegů ornitologů, které stále láká studený a mrazivý sever, jsem svojí cestovatelskou vášní váben spíše směry jižními a nejlépe směrem jihovýchodním (ačkoliv Irák bych v současné době přece jen raději vynechal). Zde mám tedy na mysli zejména Řecko a Turecko, země zaslíbené, které jsem dosud nenavštívil, byť jde o místa turisticky velmi exponovaná. A protože se mi podařil i druhý, a to velmi obtížný úkol – totiž přesvědčit ke strastiplné autobusové cestě i moji drahou druhou polovičku, vyrazili jsme 22.6.2002 na nejsevernější egejský ostrov Thassos – dle reklamy cestovní kanceláře zelený drahokam Egejského moře. Cíl cesty jsem umocnil tím, že nedaleko ostrova, ještě na řecké pevnině, se nachází významné ptačí území – delta řeky Nestos, kde by mělo být k vidění spousta mnou zatím nepozorovaných opeřenců.

K trajektu na ostrov se nám podařilo dorazit po 31 hodinové cestě přes Slovensko, šílenou maďarskou rovinu Altföld zasahující rovněž převážnou část Srbska, kde jsme pak v Bělehradě mohli z autobusu obdivovat zásahy americké armády na necivilní cíle (pár set metrů od porodnice) a dále hornatou část Bulharska (Rila, Rodopy), zemi přece jen méně postiženou komerčními zásahy dnešní doby. Čekání na bulharsko - řeckých hranicích bylo ovlivněno do jisté míry tím, že jsme přijížděli ze zaostalé postsocialistické Evropy do Evropy označené modrou vlajkou se žlutými hvězdičkami. Nicméně voják s nabitým samopalem na hranici byl neklamnou známkou toho, že se časy mění a postupně dochází ke vzájemnému sbližování.

Plavba na samotný ostrov však již probíhala příjemně a sotva se do útrob místního Titaniku napresovaly desítky osobních aut a autobusů, mohli jsme se pohodlně usadit na horní palubě a obdivovat čisté moře a hejna racků bělohlavých doprovázejících loď.

Ostrov Thassos obývá asi 15 tisíc místních obyvatel na rozloze 394 km2 a v sezóně také tisíce turistů z konců celé Evropy (mnozí z nich z České republiky a ze Slovenska). Ostrov obíhá kvalitní silnice (mrazy zde asi nejsou tak četné jako u nás) spojující jednotlivá městečka s hlavním městem ostrova stejnojmenným Thassosem. Vnitrozemí ostrova je hornaté, nejvyšší hora Ypsarion dosahuje výšky 1132 m.n.m. a je docela fotogenická.

Již první den jsme při procházce okolo města Limenaria, jež se stalo naším dočasným domovem, mohli pozorovat např. dudka chocholatého či vlhu pestrou v letu nad místní církevní stavbou a poblíž staré nyní v moderním pojetí kulturně upravené továrny na zpracování železné rudy, bělořita okrového (Oenanthe hispanica) jenž zde žije ve dvou variantách poddruhu melanoleuca nebo nádherného samce skalníka modrého (Monticola solitarius). Tyto druhy nás pak provázely více či méně během dalšího pobytu na ostrově a postupně k nim přibývaly další – například strnad cvrčivý (Emberiza cirlus), s nímž jsem se již dříve potkal v Chorvatsku a který je až na černé hrdlo a zcela jiný hlas dosti podobný našemu strnadu obecnému nebo ostříž jižní (Falco eleonorae), ten mi však zmizel vždy dřív než jsem si ho mohl prohlédnout.

V následujících třech dnech jsem ohrozil rodinný rozpočet na několik let dopředu a zapůjčil jsem za nekřesťanských a pohříchu i nepravoslavných 80 eur luxusní vůz značky Fiat seicento s přibližnými rozměry 2 x 0,5 metru. Mé obavy se ale nenaplnily a časem se ukázalo, že i do horských a prašných cest se tento příbuzný automobilu vyšplhal prakticky bez problémů, takže dále jsem mohl pouze chválit. Díky tomu jsme si mohli ostrov prohlédnout z více stran. Na pobřeží jsme se setkali třeba s 18-ti členným hejnkem rorýsů velkých (Apus melba), mírné zavaření brzdového systému bylo způsobeno zahlédnutím krásně vybarveného samce ťuhýka rudohlavého (Lanius senator), zdáli jsem zahlédl na moři i buřňáka Puffinus yelkouan, který v horách ostrova snad dokonce hnízdí. V rámci výletu do nitra ostrova k jedinému sladkovodnímu minijezírku umělého původu jsme potkali opět vlhy pestré, strnada cvrčivého ale i naše dobré známé lejska šedého, pěnkavu obecnou a zvonohlíka zahradního, působivé bylo potom dudání dudka. Poblíž obce Maries posedávali na drátech vlaštovky skalní (Hirundo dauricus), opodál se v keřích proháněl slavík obecný a ťuhýk obecný.

Při dalších procházkách v okolí Limenarie jsem zaznamenal např. skřivana lesního, další ťuhýky rudohlavé a dudky chocholaté, bělořity a také čtyři orebice (buď druhu Alectoris chukar nebo A. graeca ), obtížně se v hustých porostech hledají místní pěnice Sylvia melanocephala ačkoliv jsou pravděpodobně velmi hojné, běžné byly také vrány šedé a přelétávající racci bělohlaví.

Samostatnou kapitolu by si zasloužil přístup Řeků k životnímu prostředí. Jinak pohostinní a milí domorodci se ke své zemi chovají tak, jako by se již zítra měli stěhovat jinam. V kontrastu s opravdu čistým mořem je pobřeží skal a macchií i hornaté vnitrozemí zavaleno odpadem všeho druhu, v lepším případě se pálí vše „ekologicky“ na velkých skládkách. Myslím si, že i zaneřáděná Česká republika je Řekům nedostižitelným vzorem. Při pohledu na bordel ve volné přírodě se člověku vnucuje pouze jediná otázka – nedostalo se Řecko do EU omylem? Stejně tak pohozené nábojnice v olivových hájích svědčí o tom, že co neuteče, neuletí, případně se neodplazí je zastřeleno, a to patrně včetně drobných ptáčků zpěváčků. Kdybych pátral blížeji, možná bych se dověděl, že takový pečený dudek na cibulce ……..

Nakonec se nám podařilo alespoň na jedno dopoledne přejet na pevninu a podívat se do delty Nestosu. Zde je to s ochranou přírody asi slavnější, pomyslel jsem si, neboť jsem objevil pomlácenou ceduli s informací, že místo je významné pro vodní ptactvo, nicméně další skládky v území delty mne rychle přesvědčily o opaku. Přesto jsem si po ornitologické stránce odnesl právě odtud nejlepší „kousek“, protože přímo u frekventované silnice se na valech pohyboval a přelétal pár čejky trnité (Hoplopterus spinosus). Tento druh patří vůbec v rámci celé Evropy k nejvzácnějším – na starém kontinentě jich hnízdí asi do 40 párů. V území delty jsem pak zaznamenal také volavky stříbřité, hnízdící mimo jiné v kolonii s volavkami popelavými poblíž přístavu Keramoti, výchozího místa delty i na ostrov Thassos, dále ústřičníka, pisily, tenkozobce a vodouše rudonohé, kvanta racků bělohlavých (ssp. michahellis), vlhy pestré, chocholouše, strnady luční v nebývalém množství a další. Příjemné bylo i pozorování osamoceného orla rodu Aquila. Samotná delta je patrně rozsáhlejší, ovšem z časových a dalších důvodů (auto jsme museli nechat na ostrově) a bez potřebné mapy, navíc v úmorném vedru byla další pochůzka již zdraví škodící a proto jsme vzali za vděk nabídce dvou německých turistek, které nás promptně svezli zpět do Keramoti. V závěru jsme ještě mohli přímo z trajektu pozorovat sympatického (Jirka Mach bude souhlasit) racka černohlavého.

Na závěr bych chtěl všem čtenářům případnou cestu na některý z řeckých ostrovů doporučit, přece jen tam středoevropský „birdwatcher“ uvidí to, co u nás ne, ale upozorním na časnější termín, jelikož v červnu tu již dost připaluje a ekologickým škarohlídům, mezi něž se ovšem také řadím, zároveň popřeji silné nervy.

Milan Janoušek

Cesta po (a k) Irsku.

Když jsem se dověděl, že bych měl možnost zúčastnit se o prázdninách zájezdu do Irska, tak jsem vůbec neváhal. Ke spolucestování se mi pak podařilo přesvědčit Standu Lešingera. Jistě nejen my dva jsme se těšili na přírodu (o které se budu zmiňovat především) „Zeleného ostrova“, ale i na tradiční irské puby (hostince a bary), historická místa a v neposlední řadě i na známé pivo.

9.srpna jsme vyjeli ze Svitav a přímo zdolali trasu po Německu a Belgii, kde jsme v Bruggách trávili osmihodinovou přestávku. Ve velmi pěkném historickém městě jsem si poprvé začal více všímat ptactva. Především mě upoutala „zdatná“ populace kavek obecných a na místním náměstí, kde se vždy dalo najít něco do zobáku, se sletovali rackové stříbřití a žlutonozí, jejichž evropské poddruhy se tu v této části Evropy pěkně promíchávají. Další přejezd do trajektového města ve Francii Calais mě taky potěšil. Mezi racky se již objevovali i rackové mořští. Spolu s dalšími racky, ale také rybáky, se pohybovali kolem lodních trajektů. V jedné chvíli jsem měl možnost pozorovat i mladé rybáky dlouhoocasé, kteří tu pravděpodobně měli i své starší „příbuzné“. Především rackové stříbřití předváděli prakticky celou cestu přes kanál do anglického Doveru velkou vytrvalost a obratnost v dožadování a chytání potravy, kterou jim lidé házeli nebo i podávali přímo z ruky. V Doveru už „angličtí“ rackové stříbřití netrpělivě čekali v prostoru celnice i plochy k čekání na trajekty.

Přírodu Anglie na cestě tam i zpět jsme neměli možnost poznat, protože jsme tuto zemi prakticky pouze projížděli (navíc cestou tam i z části zpět jen v noci). Dostali jsme se do Walesu, kde v přístavu Fishguard krátíme čas sledováním pobřeží za odlivu. „Hodují“ zde opět rackové stříbřití, žlutonozí, chechtaví a mořští, ale také ústřičníci, kolihy velké nebo vodouši rudonozí. Zajímavostí bylo pozorování krmení lindušek vodních (ssp. petrosus) a poprvé také konipasa bílého – anglického (ssp. yarrellii). Pak už následovala cesta přes kanál Sv. Jiří do Irska. Trajekt trval asi 2 a půl hodiny a já ho trávil neustále pohledem na mořskou hladinu. Docela se to vyplatilo, protože jsem měl možnost vidět lovící alkouny úzkozobé, buřňáky severní a buřňáky lední i proletující kormorány chocholaté a tereje bílé.

V Irsku už nás čekala cesta do jihozápadní části ostrova, kde pevnina „vybíhá“ pěti poloostrovy do Atlantiku. Naše nocležiště se nacházelo na poloostrově Beara peninsula v městečku Lauragh. Okolní oblast je poměrně hornatá, tvořená fialovohnědým fylitem, který vypíná vrcholky pohoří Caha Mountains až do „výše“ asi 690 m n.m. I další poloostrovy jsou poměrně hornaté, zvláště pak poloostrov Yveragh, kde se nachází i nejvyšší hora Irska Carrantuohill (1014 m n.m.). V jejím okolí navštěvujeme nejznámější NP Killarney, který kromě hor je tvořen i četnými jezery v údolních trogách. Za nejhezčí poloostrov lze rozhodně označit Dingle peninsula, který kromě písečných pláží nabízí zejména skalnaté části, kde nad příbojovým pásmem hnízdí mořští ptáci v jejich „bazarech“. Bohužel nám nebylo souzeno zde tyto kolonie pozorovat, což pro sebe považuji za největší neštěstí celého zájezdu. Přestože v tuto dobu byla hnízdiště již možná opuštěná, tak nezastavit zde byl prostě průšvih. Nepodařilo se nám se Standou docestovat ani na ptačí ostrov Dursey Island, neboť jsme neměli štěstí při stopování z naší vesničky. A tak jsme si „puklé srdíčko“ léčili pohledem na pobřeží našeho poloostrova, kde se dali spatřit rackové mořští, rackové stříbřití, rybáci obecní (a pravděpodobně i dlouhoocasí), ústřičníci velcí, vodouši rudonozí, jespák obecný, volavka popelavá, terej bílý, kormoráni velcí i chocholatí nebo kolihy velké. Já měl to štěstí, že při čtyřhodinovém „kochání se“ u pobřeží, se asi 20 metrů ode mne zastavila na několik minut koliha malá, kterou jsem si tak prohlédl nevídaně dokonale. Další zážitek bylo zdejší sledování alkouna obecného, který tu několik desítek minut lovil potravu. Na zpáteční cestě z Irska mi pak ještě udělal radost racek tříprstý, kterého jsem při březích v Calais viděl poprvé v životě (bohužel jen na pár vteřin).

Snad nejhojnějším pěvcem se nám zdála červenka, která tu ještě na každém kroku zpívala a vrána obecná šedá, která se nejvíce objevovala na březích zálivů při odlivech. Kromě ptáků jsme pak viděli i tuleně a veverku popelavou, která úspěšně v Británii i Irsku „vytlačila“ veverku obecnou.

Okolní pohoří naší vesničky jsou zarostlá pouze několika druhy travin. V době našeho pobytu tu kvetl dominantním způsobem vřes, vřesovce a trnitý hlodáš evropský. Po kopcích se všude pasou stovky ovcí. Díky posledním dvěma jmenovaným druhům a oplocení je cesta po kopcích velmi nesnadná. Navíc značení turistických cest tu prakticky (jako i jinde v Irsku) neexistuje. Kouzlo „Zeleného ostrova“ dotváří řada druhů kapradin, po stromech pnoucí se břečťan a všudypřítomné rododendrony, které se už místy stávají plevelnatým keřem, jehož porosty vám nedovolují proniknout do prostorů mimo cesty. Raritou jsou i zplanělé fuchsie, které lemují snad každou silničku a cestu. Krajina tak díky Golfskému mořskému proudu skutečně nabírá charakter středomořské oblasti. Neustálou zeleň lesních partií (smrků, borovic, ale třeba i klenů) nebo pastvin střídají nerozsáhlé polní plochy spíše jen ve vnitrozemí ostrova.

Irsko je ostrov skutečně zajímavý a krásný zejména svojí přírodou. Na první dojem je překvapivý velmi malý počet chráněných území, ale zamyslíte-li se nad tím, proč chráněná území vlastně vznikají, tak si domyslíte, že tu v Irsku jich není potřeba. Připočteme-li další zážitky z irských hospůdek, ochutnávku místního piva a whisky, atmosféru a prohlídku měst Cork a Dublin (a jistě i mnohé další), je Irsko místem, které rozhodně doporučuji navštívit.

Jiří Mach