Výskyt brkoslavů ve Svitavách v roce 2001

Snad každý zaregistroval v našich celorepublikových médiích, že v loňském roce došlo k výraznějšímu výskytu brkoslavů severních. (A to už něco musí být – pominu-li neodmyslitelné zprávy TV Nova „o zvířátkách“).

Někdo měl i to štěstí, že tyto krásné ptáky viděl osobně, třeba na zahradě při pojídání zásob nesklizených jablek nebo jiných plodech.

K mým očím a uším se dostalo několik pozorování i z území města Svitavy. Nejčastěji brkoslavy asi sledoval M.Janoušek, který je viděl v Moravském Lačnově (13.ledna 30 ks na jablkách, 28.ledna 25 ks na plodech kaliny a 25.února 12 ks opět na kalině). Já jsem je viděl vždy u Dolního rybníka (7.ledna 14 ks na kalině a 15.února při přeletu nad zahradami). Výskyt hlásila i Katka Kolářová, která asi 25 brkoslavů sledovala u kulturního „Bílého“ domu. Největší počet mi nahlásila S. Přikrylová, která jich odhadla asi 70 na své zahradě na Pražské ulici. Ten den i S. Lešinger na blízké Riegrově ulici registroval více než 30 brkoslavů. Poslední, také dost početnou a opozdilou skupinu (50 ks), viděl Milan Janoušek opět v Lačnově 14. dubna.

Přestože tentokrát nešlo o tak invazní výskyt jako na počátku 90. let minulého století, tak jsme pochopitelně rádi tyto severské (podle odborníků-kroužkovatelů nejčastěji finské) krasavce rádi u nás uvítali.

(Zájemcům doporučuji článek dr.Škopka a Formánka „Ptačí hosté ze severu“ v časopise Vesmír, číslo 12, rok 2000).

Jiří Mach

Tři noci samoty

MOTTO:

I profesionální fotografové měli však v minulosti u výřích hnízd těžkosti, protože marně čekali v umně zbudovaných krytech na přílet starých k mláďatům. Zatímco jeden nevydržel v opuštěnosti lesů samotu a noční napětí a z místa ujel, druhý zas čelil všem neznámým zvukům v naprosté tmě a několikrát odhadem zmáčkl spoušť při nepatrném šelestu nad sebou. Tak vznikla zatím jediná fotografie u nás v Československu, na níž je opravdový volně žijící výr u svého hnízda. Je však k němu už otočen zády. Jiné fotografie toho druhu jsou snímky výrů s ustřiženými křidly, donesených k skalním nebo lesním hnízdům z voliér a klecí a jsou to tedy vlastně podvrhy, jež nemají s přesnou fotodokumentací nic společného.

( Ludvík Muhlstein: Kam pěšiny nevedou)

Výr velký obývá roztroušeně celé území České republiky. S oblibou hnízdí na skalách, v lomech, na příkrých stráních, pod kořeny vyvrácených stromů a občas i ve starých dravčích hnízdech. Mimo období rozmnožování, kdy se v noci samec ozývá hlubokým houkáním, žije velmi skrytě a jen málokterý člověk má tušení o jeho výskytu. Proto i mé informace o jeho rozšíření v okolí Opatova byly donedávna jen kusé a většinou z druhé ruky.

Koncem osmdesátých let byl údajně střelen při útoku na domácí husy u Nového rybníka. Před čtyřmi roky vyhnízdil na stráni v oplocence na Javornickém hřebeni a konečně 8.5. 1994 jsem ho spatřil ve dne na stromě v přírodní rezervaci Psí kuchyně. Informaci o hnízdění v opuštěném lomu u Opatova jsem bral jako nevěrohodnou, protože jsem lokalitu kontroloval a zdála se mi pro svoji snadnou dostupnost pro výry naprosto nevhodná. Takže nic.

Poslední roky jsem upřel pozornost k Přírodní rezervaci Psí kuchyně. Díky Filipovi Jetmarovi a jeho kazeťáku se zde výry podařilo opakovaně „vyhoukat“, ale pátrání po hnízdě na stráních a v opuštěných lomech bylo stále neúspěšné. Až 4.5.2000 se na mně usmálo štěstí. V euforii nad obsazeným hnízdem čápa černého jsem se přestal dívat jen pod nohy a zvedl oči vzhůru.Bingo! Výr pevně seděl ve výšce dvaceti metrů ve starém dravčím hnízdě. Vzhledem ke svým výškovým mdlobám jsem však od přímé kontroly hnízda upustil.

Ještě větší štěstí mi přálo jen o několik dní později. V lomu, který jsem označil za nevhodný pro výchovu výřích mláďat, vyplašili chlapci z horolezeckého kroužku při slaňování samici od hnízda. 9.5.2000 užasle zírám na klubko šedivého chmýří, které při pozornějším zkoumání určuji jako tři až čtyři mláďata. Krčí se na malé opukové římse a kolem nich tlejí ježčí kůže, holubí peří a mrtvý potkan.

Okamžitě spřádám plány na vyfotografování starých ptáků s mláďaty, vědom si faktu, že výr je chráněný živočich. Zavolal jsem jednomu z nejzkušenějších fotografů ptáků Janu Rysovi a ten mi sdělil, že výři jsou „velmi tvrdí“ a že se nemusím obávat, že by je fotografování rušilo. Vše se tedy zdálo jednoduché a na úryvek z knihy Ludvíka Mühlsteina jsem si v tu chvíli nevzpomněl.

„Hnízdo“, vlastně jen holý kámen, leží na skalní římse a tak okolí je dosti stísněné. Abych na něj fotoaparátem „viděl“, musel jsem postavit plátěný úkryt pouhé čtyři metry od mláďat. Doma zkouším spolupráci starého blesku s novým Nikonem - fungují bezvadně - a navečer vyrážím do lomu.

Propocený z tahání těžké výstroje, se zásobou jídla a pití u nohou, zahajuji ve 20.00 čekání. Úkryt je mi malý a tak se hrbím na nepříjemně tvrdé stoličce. Velmi zvolna se stmívá a ptáci kolem pomalu utichají. Minuty se vlečou a malé sovičky s houstnoucí tmou viditelně ožívají. V hledáčku už je sotva rozeznám a tak se modlím, abych si ještě za světla správně zaostřil. Již dvě hodiny sedím téměř bez hnutí. Staří ptáci se během té doby několikrát ozvali z nevelké vzdálenosti, na což mláďata odpovídala neurčitými skřeky. Ve chvíli, kdy má pozornost začíná ochabovat, se těsně nade mnou ozve: „Křach!“ Vzápětí hned vedle: „Bum!“ - skrz větve stromů dopadl asi půl metru od krytu nějaký obrovský „předmět“ a přestal se hýbat. Malým otvorem rozeznávám v měsíčním svitu soví siluetu, sedící na skalní římse asi metr od mých očí!

Soví let je opravdu naprosto bezhlučný a tak jsem tříkilového ptáka zaznamenal až na poslední chvíli při přistávacím manévru.

Snažím se zachovat chladnou hlavu a bez hnutí čekám co sova udělá. Zřejmě je poněkud rozčílena novou řídící věží postavenou na jejím letišti. Po několika minutách se ale uklidnila a vyrazila pěšky k nedočkavým mláďatům. Při chůzi je mohutný výr velmi neohrabaný a jen taktak, že mi můj chatrný úkryt nezbořil! Jen s největším sebezapřením ovládám hlasitý smích a také myšlenku na vytahání výra za jeho ouška.

Lovecké vzrušení vystoupalo k vrcholu. Roztřesenou rukou zapínám blesk. Na svítícím displey Nikona kontroluji stokrát zkontrolovanou expozici. Jakmile se pták přiblížil k mláďatům, tisknu spoušť. Ozvalo se hlasité mlasknutí závěrky, zabzučení motorku a - a nic! Žádný záblesk! Desetkrát prověřený blesk selhal. Výří rodinka si ze zvuku nic nedělá a tak znovu tisknu spoušť. Opět nic. Znovu! A znovu! Stále žádný záblesk! Jsem na pokraji zoufalství - zkouším všechno možné, aby aparát začal s bleskem spolupracovat, ale bezvýsledně. Naprosto rezignovaně rozsvěcuji baterku a svítím do hnízda. Výři vůbec nereagují a dál pokračují ve vydatné snídani. Teprve nyní zjišťuji , že se podává čerstvý ježek, porcovaný přímo na místě. Mít tak videokameru , tak mám naprosto ojedinělé záběry, pro fotografování je však světlo baterky nedostačující. Dobrou půlhodinu se mi tak alespoň dostává jedinečné možnosti sledovat nerušeně průběh rituálu krmení ze vzdálenosti pouhých několika metrů! Ke konci jsem učinil ještě jeden pokus: otevřel jsem závěrku, odhadem zaclonil a blesk odpálil ručně. Myslel jsem, že z toho nic nebude, ale jak se ukázalo později, byl to jediný vydařený snímek té noci. Dospělý výr je však na něm částečně zakryt skálou a obrázek je celkově dost nečitelný.

Ve 22.30 zbyla z ježka jen kůže a tak sova odlétla. V rychlosti přemýšlím co dál. Nechávám drahé vybavení na místě a ujíždím chladnou nocí na kole domů. Jediný, komu mohu v jedenáct večer volat o zapůjčení blesku je pan Ehrenberger ze Svitav (děkuju!). Přesedám do automobilu a během půlhodiny jsem zpátky doma i s potřebnou technikou.

Kolem půlnoci sedím opět v úkrytu. Trochu závidím svým vrstevníkům, které jsem potkal cestou při návratu z hospody. Je čeká teplá peřina a mě tma, zima a tvrdá stolička. Ale „lovecká“ horečka veškeré nepohodlí přebíjí.

Znovu čekám. Mláďata jsou evidentně nažraná a spokojená a rodiče shání kdesi potravu. Mohu jedině doufat, že ještě něco uloví a také přinesou k hnízdu.

V lese je absolutní klid a čas se začíná strašlivě vléci. Lovecká horečka se vytrácí a místo ní mně ovládá naprosto obyčejná zima a únava. Podcenil jsem oblečení - je jen pár stupňů nad nulou - a tak se choulím na stoličce, žvýkám zmrzlý chleba a občas klimbu.

Za strašně dlouhou dobu začíná tma řídnout. Velmi pomalinku svítá a ptáci ladí své hlasy. Je to jako vysvobození. Konečně vidím něco jiného než jen tmu a slyším něco jiného než jen ticho. Také sovičky se probraly a dojídají zbytky od snídaně. Pak se přimkly k sobě a opět odpočívají.

Brní mě celé zmrzlé tělo, strašně potřebuju na záchod a tak se vzdávám. Staří se už u hnízda asi stejně neobjeví.Krajně rozmrzelý z neschopné techniky balím saky paky a ranní mlhou šlapu k domovu. Jsem však pevně rozhodnut vrátit se.

Ještě tentýž večer sedím opět v úkrytu, tentokrát dostatečně oblečen, s vypůjčeným bleskem, nasazeným v saních fotoaparátu. Starý pták přilétá téměř na minutu přesně jako předchozí den. Znovu mě jeho přílet trochu vyděsil. Tentokrát se výrovi tolik nelíbím a tak zůstává sedět na skalním bloku, asi půl metru ode mě, dělí nás jen tenké plátno krytu. Začíná souboj nervů. Nesmím se pohnout, nesmím vydat sebemenší hluk, čím víc se ovládám, tím víc mi buší srdce, až mám pocit, že to musí výr slyšet. Čas přestal existovat. Dostal jsem se snad do transu či co, něco podobného jsem ještě nezažil. Uběhlo snad deset, dvacet nebo třicet minut a výr nic. Také se nehýbe, nevydá ani hlásku. Usnul jsem. Hlavou jsem se udeřil o stativ a to mě probralo. Opatrně se dívám do hnízda a na římsu vedle hnízda. Mladí odpočívají, ale starý pták je pryč. Výr mě převezl. Nemá to cenu. Nechci ptáky nadále vyrušovat a navíc mě už nedůvěřují. Bleskově opouštím lom a šlapu nocí domů.

Celý měsíc jsem se v lomu neukázal. Poté jsem učinil poslední pokus a ještě jeden červnový večer se k výrům přistěhoval. Mláďata mezitím dost vyrostla a rozlezla se z hnízda na okolní skalky. Evidentně se jim dařilo dobře, ačkoliv v potravě dál figurovali hlavně potkani, ježci a holubi. Ta neposednost a pohyblivost mladých se ukázala jako rozhodující pro třetí pokus nafotografovat je spolu s rodiči. Nejvíc se jim líbilo v místě, kde stál před tím můj úkryt a já se tam už téměř nevešel a tak kryt držel spíš silou vůle na uzounké skalní římse. Navíc jsem se při stavbě nepříjemně popíchal o ježčí bodliny, což mi na náladě nepřidalo.

Konečně se opět setmělo. Tentokrát staří vůbec nepřilétli, jen se několikrát ozvali z okolí. Mladí neustále měnili svá stanoviště a ještě k tomu se zatáhlo a nebylo vidět na špičku nosu. Ve tmě nebylo možné správně zaostřit a tak jsem to o půlnoci definitivně vzdal.

Ze tří nocí samoty mi tak zůstaly jen neopakovatelné zážitky z pozorování tohoto krále noci. Stále však před sebou vidím tu scénu, kdy výr trhá ježka jen čtyři metry ode mě a krmí s ním svá hladová mláďata. Nevím proč, ale od té doby už blesk nezlobí.

Marián Polák

„Rok netopýrů“ ve Svitavách

Možná, že zvláště těm, kteří příliš netopýry nemají v oblibě, se tento titulek líbit nebude. (Patřit mezi ně budou patrně někteří svitavští občané, kteří bydlí v posledních patrech některých panelových domů na ulici Revoluční, Dimitrovova nebo na sídlišti v Lánech). Je však skutečností, že rok 2001 byl pro ty, kteří výskyt netopýrů monitorují nebo alespoň sledují, rokem zajímavým, zvláštním a zřejmě i významným.

Tento rok „odstartovali“ již staří známí netopýři rezaví, kteří jsou již ve Svitavách „populární“ především tím, že kvůli stížnostem na jejich výskyt v některých panelácích, řeší tuto problematiku správci budov (letos nově BD na Školní ulici) a již několikátý rok i odbor životního prostředí MěÚ, ve spolupráci s dalšími institucemi. Jednoho takového jednání jsem se letos v říjnu zúčastnil. V některých případech šlo pouze o vylekané lidi, kteří netopýra viděli poprvé v životě, a tak se pod vlivem zveličovaných zážitků prostě bojí. Jinde tento druh prostě obtěžuje svým hlukem (pískáním) a tím, že si dovoluje vylétat z větracích podstřešních průduchů právě tehdy, když dotyčný pobývá na balkoně. Někde však je už situace vážnější, a to tam, kde se objevuje zápach nebo do kolonií dokonce přispěchají hladoví cizopasníci. Výsledkem stížností má být na některých místech ověřovací instalace kovových krátkých trubek, které mají zabraňovat netopýrům v návratu do určitých průduchů. Problém (a snad jisté štěstí pro netopýry rezavé) je to, že průduchy jsou v podstřeší navzájem propojené.

Po kontaktu prof. Gaislera z Brna, se do Svitav rozjela i slovenská studentka brněnské Přírodovědecké fakulty Katarína Janečková, která už dvakrát obhlížela kolonie a místa, kde se netopýři rezaví vyskytují. Věnuje jim totiž svoji odbornou studii ! Při její první návštěvě jsem žasl nad jejím echolokátorem, kterým naprosto jednoduše a přesně dokázala určit nejen přítomnost, ale i orientační početnost netopýrů, často pouze skrytých v dutinách nebo přelétajících nad námi (pokud jsem zrovna nepobláznil lokátor mým „cvčkem“ přehazovačky na svém kole). Katka přislíbila, že na podzim přijede a poodkryje zájemcům život netopýrů v našem městě. Z těchto dvou jejích návštěv jsem byl o mnoho poznatků bohatší.

Dnes už známě nejméně 6 lokalit (o několika místech), kde se tento druh nejen rozmnožuje, ale i přezimuje nebo se zde shromažďují nedospělí jedinci – patrně většinou samci. Kromě toho tyto poměrně velké netopýry můžeme dobře rozpoznat při podzimním lovení hmyzu nad hladinami rybníků, kde jich jsou až stovky.

Dalším druhem, který se mi dostal do rukou byl netopýr vousatý, který byl nalezen vyčerpaný na svitavském náměstí. Skončil bohužel stejně tak, jako netopýr vodní, kterého jsem našel na okraji silnice v Lačnově-Sádku u Poličky.

V září jsem byl překvapen, když jsem obdržel netopýra s velkými boltci. Byl to netopýr ušatý a byl nalezen na balkóně v Lánech. Odpočinul si a druhý den už jsem ho na místě, kde byl umístěn nenašel (šlo o okno gymnázia, a tak nepředpokládám, že ho objevil nějaký poberta nebo hladový predátor).

Poslední druh udělal radost nejen mě, ale především východočeským chiropterologům, protože netopýr pestrý, který mi byl doručen z bytu v Lánech, byl vůbec prvním netopýrem tohoto druhu na území našeho okresu a na jiných místech východních Čech rovněž patří spíše mezi rarity. Dokumentaci vzhledu netopýra (ale i mě) provedl Lubor Urbánek a Marián Polák. Netopýr pobyl nakonec několik týdnů v krabici. Pak odletěl a snad našel už v poměrně pozdní době nějaký úkryt.

Netopýry ve Svitavách stále halí rouška jejich tajemného života, který vřele doporučuji poznávat a obdivovat.

Jiří Mach

Ptactvo mé duši nejbližší

Chvíli jsem přemýšlel, než jsem vymyslel tento poetický název pro další příspěvek. Všem, kteří mě znají, nemusím dlouho naznačovat, že to „moje nejmilejší“ ptactvo létá nad rybníky Dolní a Horní ve Svitavách. Nejenže jsem schopen zde pobývat až 282 dní v roce, ale už jsem na tom tak špatně, že když zjistím, že daný druh vzácného ptáka (třeba chřástal malý) byl nalezen kdysi v areálu Svitapu (Technolenu), tak přesto, že je to dost blízko rybníkům, tluču hlavu o stůl, proč ho někdo nenašel nebo neviděl o kousek dál, a pokud rybníky nenavštívím 2 dny, tak mě naskakuje vyrážka a ve sklepě mi brečí mé kolo, na kterém provádím většinu kontrol.

Jen pro stejně potřeštěné statistiky : za posledních pět let jsem tu byl 1.117x a pozoroval tady 172 druhů ptáků, kterých je tu celkem registrováno 192. Prostě blázen s dalekohledem, kterého už svitaváci znají.

Ale už k tomu co chci předložit. Pro trochu obšírnější úvod už musím být strohý.

Na rybnících jsem letos viděl 143 ptačí druhy, což je nejvíc za dobu, co se tu toulám (už 7 let, ale počet druhů sleduji za posledních 5 let). Z toho bylo 69 druhů vodních nebo mokřadních, ze kterých hnízdil(-a) moták pochop, lyska černá, slípka zelenonohá, chřástal vodní, potápka roháč, potápka černokrká, labuť velká, kachna divoká, polák velký, polák chocholačka, racek chechtavý, moudivláček lužní, strnad rákosní, konipas bílý, rákosník velký, rákosník obecný a rákosník zpěvný. Nově jsem pro oblast rybníků potvrdil 5 druhů (brkoslav severní, jeřáb popelavý, strakapoud prostřední, včelojed lesní a strnad luční).

Druhů, jejichž výskyt mě potěšil je celá řada. Zvlášť bych se ale zmínil o sledování potápky rudokrké, bukače velkého, morčáka prostředního a velkého, poláka malého, dudka chocholatého, jeřába popelavého, rybáka bahenního, chřástala kropenatého, orlovce říčního nebo strakapouda prostředního a v době hnízdění volavky červené, volavky bílé, racka černohlavého a cvrčilky slavíkové.
Počty jednotlivých druhů za poslední 4 roky, ale i určité specifikum právě loňského roku ukazuje následující tabulka :

1998 1999 2000 2001

Potáplice 0 0 1 0

Potápky 3 3 3 4

Veslonozí 1 1 1 1

Brodiví 4 3 6 6

Vrubozobí 13 14 17 17

Dravci 6 4 5 7

Sokoli 2 1 1 1

Hrabaví 2 1 2 1

Krátkokřídlí 4 4 4 5

Dlouhokřídlí 19 12 15 21

Měkkozobí 2 3 3 3

Srostloprstí 1 1 1 2

Svišťouni 1 1 1 1

Šplhavci 3 5 2 5

Pěvci 65 66 66 70

Zajímavostí je také to, že na Horním rybníku hnízdil moudivláček lužní, který měl velmi „čerstvě“ vyhlížející hliníkový kroužek. Vzpomněl jsem si, že jsem ho už zaregistroval 26. dubna (tedy pokud to nebyla náhoda a tehdy to nebyl jiný pták). Na podzim jsem pak našel 3 jeho tzv. „zábavná“ hnízda na Dolním rybníku. Neobvyklý byl i loňský počet hnízdících potápek roháčů – 5 párů na obou rybnících.

Díky (už tradičně) vysoké jarní hladině se nezastavilo moc bahňáků, ale třeba v dubnu jsem na rybnících zastihl 44 druhy vodních ptáků (4 druhy potápek, 5 druhů racků, 3 druhy rybáků). Nejvíce bylo dlouhokřídlých (14) a vrubozobých (11 druhů).

Loňské poměrně teplé období v první polovině března a koncem dubna, mělo patrně vliv na časný přílet ptáků do našeho kraje a největší „nápor“ ptáků právě v tomto období. U 27 druhů (!!!) jsem v roce 2001 zaznamenal nejčasnější přílet minimálně za posledních 7 let ! Naopak nejpozdější podzimní (až zimní) výskyty jsem registroval u 8 druhů.

Zaznamenal jsem i „rekordy“ v počtu pozorovaných jedinců určitého druhu (např. maximum morčáků prostředních /4/, kulíků říčních /6/, čírek modrých /13/, lžičáků pestrých /11/, lysek černých /83/, potápek malých /7/, kopřivek obecných /5/, moudivláčků lužních /23/, kormoránů velkých /27/, racků malých /65/ nebo mlynaříků dlouhoocasých /20/).

No čísel už asi bylo dost, ale ani slova nemohou dobře vyjádřit všechny pocity, které u rybníků lze zažít. Snad se nám poštěstí i letos. Chce to jen mít trochu štěstí, které je však třeba podpořit častým pobytem na lokalitě a taky se snažit udělat něco proti snahám lidí, kteří svým přístupem výskyt ptáků zrovna nepodporují. Možná, že kdyby zde trávili tolik času co já a byli vnímavější, nesobečtější, vzdělanější a hlavně vychovanější v jiném duchu, tak by měli jiné myšlenky, než jenom na to, jak si „namastit kapsu“ nebo jestli se do letícího ptáka trefí nebo ne. Vypadá to ale, že takovým už nepomůže ani svěcená voda.

Pěkný ornitologický rok na všech místech, kde jen ptáci jsou přeje

Jiří Mach.