Ornitologické střípky z Finska

Od začátku ledna do konce května roku 2001 jsem pobýval na studiích v jižním Finsku, přesněji ve stotisícovém městě Lahti. Pochopitelně jsem se v rámci možností věnoval pozorování místní avifauny. Na vlastní kůži jsem se také mohl přesvědčit jak je život ve Skandinávii závislý na počasí a také zažít příchod jara po dlouhé mrazivé tmavé zimě.

Podle dostupných údajů hnízdí ve Finsku asi 50.000000 párů ptáků, z nichž 80 – 90 % odlétá na zimu na jih. 240 druhů zde hnízdí, 330 je ve Finsku pozorováno pravidelně, celkově bylo pozorováno 420 druhů. K významným hnízdičům patří 12 – 20 párů husy běločelé, 0 – 2 páry orla volavého a 500 – 1000 párů jeřába popelavého. Nejhojnějšími druhy jsou budníček větší, pěnkava obecná, červenka obecná, drozd zpěvný, drozd cvrčala, linduška lesní, konipas bílý a pěnice slavíková. Národním ptákem všech Finů je labuť zpěvná, která se stala symbolem záchrany živočišného druhu – těsně po druhé světové válce zde hnízdilo pouze 30 – 40 párů a dnes lze pozorovat hnízdící páry takřka po celé zemi.

Ornitologie a amatérské pozorování ptactva je ve Finsku široce oblíbenou lidovou zábavou, země je posetá pozorovacími věžemi, funguje zde 29 spolků s celkem 7300 členy, ovšem téměř každý Fin má alespoň základní znalosti ptactva a téměř každý vyrazil alespoň jednou v životě sledovat tzv. Arktiku – jarní a podzimní mohutný průtah vodního ptactva mezi zimovišti v Evropě a hnízdišti na severu Ruska. V květnu dokonce vozí specializované cestovní kanceláře stovky Finů do Estonska, kde je Arktika ještě výraznější. Jeden z mojich finských kamarádů – počítačový fanatik – pozoroval během takové dvoudenní návštěvy Estonska více ptačích druhů než já ve Finsku za celých pět měsíců!

Já jsem se pochopitelně nejvíce zaměřil na ptactvo v okolí mého přechodného bydliště v Lahti. Katastr města zabírá celkem 154 km2 a během hnízdního mapování v letech 1998 – 1999 zde bylo zjištěno celkem 150 druhů, z toho u 125 druhů bylo hnízdění prokázané nebo pravděpodobné.

Krajina je zde velmi podobná jako na Českomoravské vrchovině : pahorkatina se smrkovými a borovými lesy, poli, mokřady, loukami a vodními plochami – v okolí Lahti v podobě řady jezer - včetně zátoky jednoho z těch největších - Vesijärvi. Podstatnou část území zabírá městská zástavba, doplněná velkým množstvím víkendových chat na březích jezer.

Finská příroda je v zimě pro ptactvo velmi nepřívětivá – vládnou kruté mrazy (i zde na jihu klesaly po ránu teploty pod – 35 oC, na severu klesaly až pod – 50 oC!), země je pokryta vrstvou sněhu, jezera a dokonce velká část Baltského moře jsou zamrzlé.

Během zimních měsíců se zde zdržovalo jen několik nejodolnějších a nejpřizpůsobivějších ptačích druhů. Dlouhé týdny jsem pozoroval pouze straky, vrány šedivky, kavky, čečetky zimní, čížky, vrabce, sýkory, několik přezimujících kachen a jednoho hohola. Později přibyli i brkoslavi a křivky velké. V lesích jsem nalezl tetřeví stopy a jednoho ptáka posléze i zahlédl.

Zatímco ve střední Evropě již začínají hnízdit první ptačí navrátilci, ve Finsku vládne ještě koncem března pravá zima. Tání sněhu a ledu pak přichází velmi překotně teprve v druhé půlce dubna, na severu v Laponsku až o měsíc později. Teprve s touto událostí se vracejí ptáci z jihu. Pro příklad uvádím několik svých prvních pozorování: 6.4. – špaček, skřivan; 7.4. – červenka; 9.4. – morčák velký, hohol severní, konipas bílý, sluka, drozd kvíčala, lyska; 10.4. – chocholačka, kulík říční; 21.4.- roháč, hvízdák, orlovec, jeřáb, čejka; 23.4. – drozd cvrčala, kos černý; 24.4. – rybák obecný; 29.4. – bukač, chřástal vodní; 30.4. – hřivnáč, budníček větší, morčák prostřední; 3.5. – lejsek černohlavý; 9.5. – rákosník proužkovaný, konipas luční „thunbergi“; 11.5. – jiřička obecná; 12.5. – pěnice pokřovní; 13.5. – kukačka, budníček menší…Tak tedy vypadal přílet ptáků na jih Finska v roce 2001.

Přes značně omezené finance jsem podnikl i několik cest do jiných lokalit. Nejvzdálenější vedla na velikonoce za polární kruh do národního parku Pallas – Ounastunturi, který jsem za necelý týden přejel od severu na jih na běžkách. V typické arktické krajině žijí oba druhy bělokurů, jejichž stopy se daly v hlubokém sněhu snadno nalézt. Na krmítko u jednoho ze srubů přilétaly sýkory laponské, dokonce prý bez problémů zobou přímo z ruky. Jediným ptákem, kterého zde lze v zimě trochu častěji spatřit je pouze sojka zlověstná, ovšem pro středoevropana je to setkání nanejvýš exotické.

Skvělým zážitkem byl autobusový zájezd s ptakopozorovateli z Heinoli na jezera a mokřiny jižně od Lahti.

(pokračování příště)

Marián Polák

„Hurá“ za ptáky do Maďarska

Za ptáky do této země jsem se vydal za poslední roky už potřetí, a nejen to dokumentuje fakt, že zdejší pobyt na řadě vyhlášených míst, vás jistě obohatí nakonec nejen o zajímavé i ojedinělé zážitky „na celý život“.

Vymezený prostor v tomto čísle KonSterny mi nedává příležitost popsat obsáhleji i zábavnější formou náš celý pobyt a řadu situací, které jsem 2. - 6. července 2001 spolu s Milanem Janouškem, Filipem Jetmarem a Luborem Urbánkem prožil. Jak se říká „to chce prožít“. Navíc o některých prožitcích a postřezích lze hovořit jen v určitém okruhu příznivců.

Naším cílem byly 2 významné národní parky - Hortobágy a Kiskunság. O těchto místech ví asi každý ornitolog v Evropě. O jedinečnosti a významu těchto území bych musel napsat asi několik stránek. Stručně a laicky řečeno, v určitých ročních obdobích tu uvidíte často až neskutečně velká množství ptáků při jejich shromažďování nebo tahu a pochopitelně se sem jezdí také za teplomilnějšími druhy, kterých je tu víc a jsou tu rovněž početnější než v našich končinách. Taky si sem jedete (jak někteří starší a zkušenější ornitologové neradi slyší) „připsat“ nové druhy, kterých si nakonec každý z nás připsal 8 - 11 !

Výprava začala být ornitologicky zajímavější až při našem příjezdu do území NP Hortobágy. Jako nejlepší lokalitu potvrzujeme rybníky kousek od vesničky Hortobágy, kde „připisujeme“ kolihu malou, volavku vlasatou, jeřába popelavého, ale hlavně stovky kormoránů malých. V okolní pustě pak „lovíme“ další nové druhy : lindušku úhorní, chocholouše obecného, ibise hnědého, ale hlavně poštolku rudonohou a ťuhýka menšího.

Při přejezdu do NP Kiskunság už se můžeme těšit hlavně na druhy vyprahlé pusty. Překvapuje nás tu však pozorování sýčka obecného, kterého Milan zahlédl z jedoucího auta. Kromě Lubora se všichni rozplýváme nad úžasnými mandelíky hajními. Lubor zas „připisuje“ pro nás dávno objevenou pisilu čáponohou na jedné louži při silnici. Všichni jsme ale „vyvalení“ z dytíka úhorního a je jen škoda, že dropi velcí byli od nás poměrně daleko.

Pro ty, kteří už teď „slintají“, připomenu, že jsme ještě viděli třeba vlhy pestré, kolihy velké, kolpíky bílé, kvakoše noční, volavky červené, volavky stříbřité, volavky bílé, tenkozobce opačné, slavíka modráčka, sýkořice vousaté, racky bělohlavé nebo ústřičníky velké.

Nutno na závěr ocenit ochotu Milana i Filipa řídit vozidlo s pocitem, že za nimi sedí jeden neřidič a druhý, který (jak sám říká) umí řídit jen tank. Na druhou stranu zas ale oba dva „nemotoristé“ přinášeli některé rady a zkušenosti z jejich předchozích pobytů v navštívených místech a díky nejmenovanému členovi naší posádky jsme noci přebývali na místech, kde šlo relativně velmi bezpečně a bez odhánění komárů i dalších nezvaných pozorovatelů „odložit“ své odpadní produkty metabolismu vstupních látek trávicího traktu.

Tak hoši : zase někdy „hurá“ na ptáky do cizích (ale i našich) krajů !

Jiří Mach